Pomalu sládnoucí ovoce
Naše děti chodí už asi půl roku na angličtinu, kterou jsme si jako jednu z mála investic, jichž snad nikdy není možné litovat, před časem vytyčili. A tak jim ke všem těm školním povinnostem, kroužkům a sportovním aktivitám přibylo ještě jakž takž pravidelné ranní sobotní vstávání a nutnost trmácet se do Prahy, kde tři hodiny pobývají s rodilým mluvčím.
Nemám žádné přehnané ambice a nulové pokroky za první měsíce mi dávaly za pravdu, že jediné, co od toho můžeme čekat, je akorát tak schopnost dětí naučit se rozpoznat anglickou intonaci, na slůvkách, která znají ze školy, si ji trochu procvičit a nestydět se komunikovat s anglicky mluvícími cizinci, protože v tom já vynikám obzvlášť a je to to nejhorší, co mi mohla výuka dát. (Není proto divu, že největší lekce jsem dosud dostával já, když jsem s Chrisem mluvil o tom, co zrovna dělali, jak se máme a tak.) I takhle miniaturní předsevzetí stála přitom řadu obětí: téměř každou sobotu děti, které během týdne začínají vyučování před osmou, v době pro mě naprosto nepředstavitelné, naložit včas do auta, ujet asi padesát kilometrů, nechat je jejich osudu, vyplatit honorář Chrisovi, zajít někam na oběd a navečer se vrátit domů, takže ten den zaručeně už nikdy nic velkého nestihneme.
A když jsem je minulou sobotu opouštěl s úlevou, že úvodní čtvrthodinový rozhovor s Chrisem, který mě absolutně nešetří, mám konečně za sebou, říkal jsem si, že to pro ně musí být hrozné peklo. Jenže nakonec nám právě o víkendu dali naději, že by to všechno přece jenom mohlo k něčemu být. A. sice pro nemoc nedorazila, ale dobře ji zastoupil M., který po těch několika měsících konečně začal spolupracovat, zatímco dosud hodiny chápal jako gymnastickou prostnou s lezením po schůdcích na patro, válením se po gauči a skákáním po Chrisově hlavě. Autorkou největšího překvapení byla J., která je schopná po Chrisovi opakovat a ukazovat desítky předmětů, jimiž je vybavena kancelář, a další slova, a dokonce i překládat nějaké věty, které jí lektor ukazuje v češtině.
Jestli si tohle v dohledné době přečtete, děti moje, ačkoli bych to s ohledem na povahu mnoha textů na tomto blogu a zdejší slovník nepovažoval za příliš výchovné, pochopíte, že soboty, kdy nebudete vstávat se slovy „Já nechci na angličtinu“ jsou pro mě potěšením téměř stejným jako snídaně do postele.
