Amsterdam rozpačitý

Amsterdam, do kterého jsem se dnes vrátil po více než čtvrt století (to jsou strašná čísla!), nás přivítal trochu rozpačitou tváří. Hotel, v němž bydlíme, má bezkonkurenčně nejhorší poměr cena/výkon. Už jsem bydlel leckde – s hrůzou vzpomínáme třeba na šílený hotel v pařížském Montmartru provozovaný Afričany, který měl nepochybně křivé zdi i podlahu a ve kterém jsme bydleli i s dětmi, a ani v Madridu nezažívám rok co rok žádný luxus. Jenže tam mě pokoj stojí čtyřikrát míň než to, čemu se tady v Amsterdamu nedá tak ani říkat. Pravda, recepční, která se nás ujala dávno předtím, než bylo možné se ubytovat, hodnocení trochu zvyšuje a spolu s tím mi v tom, abych hotelu na Booking.com udělil čistou nulu, brání ještě jedna věc: a sice skutečnost, že nakonec dodrželi slovo a z oné strašné ceny mi přece jenom dali jakous takous slevu, přestože jsem pokoj (nutno dodat, že kvůli jejich chybě) nerezervoval přímo.
Původně jsme měli udělanou jinou rezervaci, ale pro Bicycle Hotel rozhodlo, že tady mají vlastní (a velkou) půjčovnu kol. Kdo totiž v Amsterdamu nejezdil na kole, jako by tady ani nebyl. Zároveň ale nemůžu tvrdit, že bych chtěl svým dobrým přátelům takové bláznivé dobrodružství doporučovat. Na kole tu jezdí leckdo – mladí, staří, hipsteři, byznysmeni, matky s dětmi, ženy v kostýmcích, … Všechno se to tady mele jedno přes druhé, cyklista kříží cyklistu, mezi nimi se o něco větší rychlostí pohybují mopedisti a skútristi a kupodivu i auta, a i když se základní pravidla silničního provozu respektují, je to jeden velký chaos. Pokud jsem si někdy myslel, že poté, co si jeden osvojí kulturu městské cyklistiky v Berlíně, nemůže ho už nic překvapit, a to ani za volantem auta, když musí všechno to hemžení brát v úvahu, o Amsterdamu mám jasno: řídit auto bych tady nechtěl.
A ještě jedna poznámka o rozpačité tváři města, kde je vůně hořící marihuany cítit na každém rohu: starobylé domy útlé jako tanečnice, a mnohé se dokonce pod tíhou staletí stejně tak vlnící, až máte pocit, že se musí každou chvíli potopit, a všudypřítomné kanály, zvané grachty, jsou sice kouzelné, zatím jsem jim ale, snad kvůli absenci lepšího světla a nadbytku lidí, kteří se po městě pohybují, na chuť nepřišel. Tak uvidíme zítra…

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
12 + 7 =