Poprask ve čtvrti červených luceren

Čtvrť červených luceren neboli ulice lásky bylo to jediné, co jsem si ze své dřívější návštěvy, tehdy jako devatenáctiletý nezkažený mladík, pamatoval. Kdoví, kde se o ní tehdy, v době předinternetové, můj kamarád Ludva dozvěděl… Když odhlédneme od toho, že v Amsterdamu sídlí velké množství evropských a řada poboček mezinárodních firem, sex je kromě drog to jediné, co město ve světě proslavuje (a v ryze oficiální rovině tomu statečně sekundují diamanty, květiny a samozřejmě také sýry).
Prostitutky se v Amsterdamu těší nebývalé vážnosti, ba přímo úcty: mají tu několik pomníků, a protože platí daně, jsou údajně ctěnými občankami (a velmi často přeoperovanými občany) města a v samotné čtvrti, kde se vystavují ve výlohách, je hlídají početné policejní hlídky. Těžko totiž říct, jestli jsou tu opravdu hlavně kvůli bezpečnosti návštěvníků, kterých je bezpočet a čeština mezi nimi není výjimečná!

A nebyl bych to já, kdybych právě tady neztropil poprask. Ulice Oudezijds Achterburgwal, která je z celé čtvrti úplně nejproslulejší, je shodou všech pochopitelných náhod a ze své podstaty úplně nejkřiklavější, nejbarevnější a nejsvítivější, takže by byl hřích nevyužít svůj těžko vláčený stativ k nočnímu focení právě tady. První komplikace nastala před podnikem Moulin Rouge, když jsme si tady chtěli opřít kola. Ochranka sice nejprve odmítla, ale když jsme řekli, že to bude jen na deset minut a na dotaz, odkud jsme, odpověděli, že z Prahy, zablábolil ten chlap „Kurnik šopa!“ a nechal nás být. To mi možná zachránilo foťák, protože až posléze jsem si přečetl, že přístroje jsou v těchto místech v ohrožení. Příprava na noční snímky chvíli trvá, takže jsem aparát chvíli šteloval, a když jsem vyfotil několik obrázků, se kterými jsem mohl být spokojen, přišel ke mně policajt a důrazně mě varoval, že holky není možné fotit. Jak jsem se později dozvěděl, přispěchal ke mně na zběsilé volání jedné z vystavených slečen. (V praxi to vypadalo tak, že z kukaně vedle transsexuála vyběhla žena neidentifikovatelného pohlaví a věku a z celých svých přifouknutých plic volala: „Kamera! Kamera!“) Vysvětlil jsem mu, že v žádném případě nemám v úmyslu fotit dívky, že mi jde jen o co nejlepší záběr celé ulice, na němž fakt holky vidět nebudou, a svá slova doprovodil názornou ukázkou pořízených fotek. Na závěr mi ten nebohý pomocník a ochránce amsterdamských helmbrechtnic přátelsky poradil, ať objektiv nemířím do výloh.

Myslím, že ta fotka je nakonec opravdu docela dobrá, i když bylo tak dobrodružné ji pořídit.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
15 + 23 =