Řím – dnešní zkušenost

To město je asi velmi dobře přežitelné, když se člověk nezávisle na čemkoli toulá ulicemi s lahví vína v ruce. Nemám to jen od sebe, dnes před pátou přišly do baru, kde jsem obědval (jako pečivo jsem dostal chlebové hranolky pokapané olivovým olejem), dvě hodně mladé Američanky (?), jestli by jim sympatický majitel (sedmdesátník) neotevřel lahvinku. Sedím kousek od Vatikánu a ano, nakonec je tu dobře.

Řím – včerejší zkušenost

Důležitý postřeh ze včerejška: Na rozdíl od metra, které je tady opravdu bezvýznamné (u Kolosea se buduje teprve třetí trasa a i ty stávající dvě mají jen pár stanic), je autobusová síť římské hromadné dopravy opravdu hustá. Když ale řidiči jednoho i druhého jeden den stávkují, neznamená to pro domácí katastrofu – evidentně jsou na to zvyklí a umí se s tím vyrovnat. Zaskočeni ale jsou turisti. Kdybychom se to ráno nedozvěděli před vstupem do metra, čekali bychom po zkušenostech z předchozího dne, kdy jízdní řád nic neznamenal a autobus přijel, až přijet mohl, na příjezd autobusu do soudného dne. A jako troubové bychom čekali i večer, spolu s Japonci, Rusy, Němci a jinými národnostmi, zkrátka v rámci jakési internacionální semknutosti. Takhle jsme sice čekali taky, ale hlavně proto, abychom si ověřili naši hypotézu: řidiči stávkují jeden celý den, od rána do půlnoci, po půlnoci by tedy měly autobusy začít znovu jezdit. A opravdu, jen co odbila půlnoc, objevila se jen o dvě minuty později zpoza rohu naše n20 a odvezla nás skoro k „čtyřhvězdičkovému“ hotelu. Byla to tokijská anabáze, šlapali jsme si na nohy s místními, tlačili se prso na prso s dánskými děvčaty, a když chtěla na jedné zastávce vystoupit jedna vyžilá blondýna se čtyřmi igelitkami, musela svou výpravu ke dveřím chytře zahájit už tři zastávky předem. Odmítl jsem si cvaknout lístek a byl připraven případného revizora, pokud by se těmi sardinkami prodral, inzultovat.

Snažil jsem se během dne nějakým způsobem zjistit, jak se situace vyvíjí, ale nepovedlo se mi to. Za dobu, co jsme někde stáli a jevili se jako čekající na autobus, kolem nás projelo velké množství nejrůznějších zaměstnanců města – popeláři počínaje a městskými policajty konče. Nikdo se ani nenamáhal, aby nám dal vědět, že ani metro, ani autobusy celý den nepojedou.
Druhá zkušenost je docela úsměvná, i když po dvojím až trojím okradení v Madridu (třetímu jsem zabránil) ambivalentní. Ráno jsme většinu peněz nechali v hotelu a vzali si jen drobnou rezervu, abychom přežili do večera. Přežít v takovém nastavení večer až do půlnoci, než zase začnou jezdit autobusy, a zaplatit ráno za taxíka, je dost náročné.

A třetí zkušenost – z turistického města jako takového – všichni tady stojí nekonečné fronty na nějakou polorozpadlou oválnou stavbu, do níž v létě praží slunce a na podzim prší, a plahočí se do kopců za několik tisíc let starými šutry, které připomínají zříceniny. Až to někdy vypadá, jako by byly umělé.

Nečekaná situace

Když jeden mermomocí musí do Kolosea a celý den stávkují řidiči metra a autobusů, spatří z okénka taxíku sdíleného s Němci třeba pána, co jede na moped a při tom telefonuje. … [JEN DÁL]

Řím

Fontána di Trevi v Římě se stala obětí vlastní proslulosti. Každý sem musí, všichni se u ní pitvoří, každý by chtěl skočit dovnitř, až to dopadlo tak, že se kolem tísní davy, nesmí se sedat na kraj a co deset sekund se ozve zapískání některého z … [JEN DÁL]

Dnes ráno

[JEN DÁL]

Přístřešek

Těsně před tím, než se strhla průtrž, dokončila včera dvojice řemeslníků kabátek pro náš nový gril. … [JEN DÁL]

Postup stavby

První zátěžová zkouška se blíží, takže stavba musí postupovat. Takhle vypadala v pátek… A takový je stav dnes ráno… … [JEN DÁL]

Cesta do Drážďan, kilometr 233

Včera před osmou hodinou večerní jsem pokořil zbývající, téměř 130kilometrový úsek a dorazil do Drážďan. Bez ohledu na bolavá kolena, ruce i zadnici na sebe můžu být pyšný, protože jsem se nijak nenechal odradit vzdáleností, která na Mapy.cz vypadá … [JEN DÁL]

Cesta do Drážďan, kilometr nula (už opravdu)

Zase na druhou stranu, toto je jedno z nejkrásnějších míst na světě, odkud se dá jet kamkoli. … [JEN DÁL]

Cesta do Drážďan, kilometr 0 minus 42

Cesta se dneska nekoná, práce je černá madona. Jelikož jsem se chtěl vstříc k saské metropoli vydat jen s tím nejnutnějším, musel jsem dodělat práci, kterou jsem kvůli víkendovému skládání gabionů a rozličným společenským povinnostem neudělal. A … [JEN DÁL]