Chlebounoviny

Moc dobře vím, že ten čas uteče. Je to jako včera, když nám sousedka nabídla, že bude naši j. občas vozit do Prahy, aby se do školy, kam přestoupila z berounského gymplu, nemusela každý den trmácet hromadnou dopravou. Odmítla a nikdy té nabídky nevyužila, i když to pro ni znamenalo vstávat hrozně brzy a vláčet se s aktovkou plnou vědomostí, poznámek a obrázků, které si jakoby ledabyle čmárá na papíry, když je jí dlouhá chvíle, a s další taškou ukrývající její dětsky dívčí tajemství. A už dnes, jen o rok později, je v tom dalekém světě a o pár levelů výš a zase bojuje. Vím, že stejně jako v Praze už druhý nebo třetí týden organizovala družstvo na seznamováku a o pár týdnů později si pro svou bezprostřednost a zodpovědnost vysloužila přezdívku panímáma, někdy v lednu nebo možná už v prosinci začne dělat panímámu i svým anglickým spolužákům. A každé tři dny si v kalendáři odškrtneme další procento. Není to ani tři sta dnů. To je, jako by z okna dohlédl. Myslíme na tebe, naše malá j., a jsme vždycky tady.