(bez komentáře, protože to be continued, jelikož jsou skoro čtyři ráno)
„Metoda postupné expanze“ je vlastně trochu vzletnější pojmenování onoho žabího paradoxu, podle kterého skokan, když ho hodíte do hrnce s vařící vodou, okamžitě vyskočí, protože cítí, že je voda horká, zatímco když žábu ponoříte do vody studené a tu potom na plotně postupně ohříváte, než se žába naděje, voda je uvařená a ona taky…
Stejného experimentu na voličích jsme – v nejrůznějších podobách a variacích – svědky nepřetržitě od revoluce v roce 1989. Nejdřív jsme sice úplně netušili, co všechno vlastně demokracie obnáší a co pro nás (kromě těch kýžených mikrovlnek a barevných televizí do každého obýváku) bude znamenat, ale přišlo nám jaksi trochu divné, že by nám měli vládnout důstojníci Státní bezpečnosti. Lustračním zákonem jsme je tedy odstavili od moci, aniž bychom postřehli, že mezitím založili nejrůznější lobbistické agentury, a dali jsme prostor jiným, neposkvrněným. Tehdy nám to vůbec nepřišlo divné a v dějinné euforii jsme dokonce byli přísnější – nešlo jen o důstojníky, ale i „obyčejné“ spolupracovníky, jejichž společným charakterovým jmenovatelem byla ochota donášet komunistickým tajným na sousedy a spolupracovníky.
Na chvíli jsme dokonce přestali tolerovat nepoctivost. Byla to tehdy doba plná vášní a nadšeného očekávání. V televizi dávali Slunce, seno a ke každé kuponovce nám slíbili desetinásobek zdarma. Když nebyl Standa Gross, který to s námi myslel fakt upřímně (říkal to vedle své fotky na billboardech) tak dlouho, až si zázračně ušetřil na jeden byt v Praze a jeden na Floridě, schopen vysvětlit původ svého bytu za bratru milion korun, bez uzardění jsme ho poslali na politické smetiště.
A dnes? Dnes už nám nevadí, že si právo na vedení země nárokují lidé spolupracující se Státní bezpečností, kteří shodou okolností okradli nějaké strýce z Bruselu o padesát milionů čapích korun. Místo toho desetinásobku nám stačí jedna smažená kobliha a místo Slunce, sena dneska v telce běží dvacátý třetí díl Babovřesků.
Otisky přišedších