Řím – včerejší zkušenost

Důležitý postřeh ze včerejška: Na rozdíl od metra, které je tady opravdu bezvýznamné (u Kolosea se buduje teprve třetí trasa a i ty stávající dvě mají jen pár stanic), je autobusová síť římské hromadné dopravy opravdu hustá. Když ale řidiči jednoho i druhého jeden den stávkují, neznamená to pro domácí katastrofu – evidentně jsou na to zvyklí a umí se s tím vyrovnat. Zaskočeni ale jsou turisti. Kdybychom se to ráno nedozvěděli před vstupem do metra, čekali bychom po zkušenostech z předchozího dne, kdy jízdní řád nic neznamenal a autobus přijel, až přijet mohl, na příjezd autobusu do soudného dne. A jako troubové bychom čekali i večer, spolu s Japonci, Rusy, Němci a jinými národnostmi, zkrátka v rámci jakési internacionální semknutosti. Takhle jsme sice čekali taky, ale hlavně proto, abychom si ověřili naši hypotézu: řidiči stávkují jeden celý den, od rána do půlnoci, po půlnoci by tedy měly autobusy začít znovu jezdit. A opravdu, jen co odbila půlnoc, objevila se jen o dvě minuty později zpoza rohu naše n20 a odvezla nás skoro k „čtyřhvězdičkovému“ hotelu. Byla to tokijská anabáze, šlapali jsme si na nohy s místními, tlačili se prso na prso s dánskými děvčaty, a když chtěla na jedné zastávce vystoupit jedna vyžilá blondýna se čtyřmi igelitkami, musela svou výpravu ke dveřím chytře zahájit už tři zastávky předem. Odmítl jsem si cvaknout lístek a byl připraven případného revizora, pokud by se těmi sardinkami prodral, inzultovat.

Snažil jsem se během dne nějakým způsobem zjistit, jak se situace vyvíjí, ale nepovedlo se mi to. Za dobu, co jsme někde stáli a jevili se jako čekající na autobus, kolem nás projelo velké množství nejrůznějších zaměstnanců města – popeláři počínaje a městskými policajty konče. Nikdo se ani nenamáhal, aby nám dal vědět, že ani metro, ani autobusy celý den nepojedou.
Druhá zkušenost je docela úsměvná, i když po dvojím až trojím okradení v Madridu (třetímu jsem zabránil) ambivalentní. Ráno jsme většinu peněz nechali v hotelu a vzali si jen drobnou rezervu, abychom přežili do večera. Přežít v takovém nastavení večer až do půlnoci, než zase začnou jezdit autobusy, a zaplatit ráno za taxíka, je dost náročné.

A třetí zkušenost – z turistického města jako takového – všichni tady stojí nekonečné fronty na nějakou polorozpadlou oválnou stavbu, do níž v létě praží slunce a na podzim prší, a plahočí se do kopců za několik tisíc let starými šutry, které připomínají zříceniny. Až to někdy vypadá, jako by byly umělé.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
17 + 27 =