Jeruzalém (1. část)

Kdo byl v Izraeli a nenavštívil Jeruzalém, jako by tu ani nebyl. Kdybych si tenhle axiom podvědomě neopakoval už dávno před tím, než jsme se do Izraele vydali, možná bych mohl být bohatší o jeden den strávený lelkováním po kavárnách a psaním nějakých oduševnělých textů a zakončený procházkou po pláži zalité světlem zapadajícího slunce. Za poslední tři dny jsem nachodil nějakých osmdesát kilometrů a odpočinek ve stínu kavárny vonící čerstvě upraženou kávou by mi jistojistě prospěl. My jsme se však přes pokročilou únavu ráno vydali na autobus směr Svaté město, abychom i my zakusili zážitky mnoha turistů, kteří sem soustavně směřují.

Ale abych Jeruzalému úplně nekřivdil v samotném úvodu: pro mě osobně znamená den strávený v kavárně s vyhlídkou na ruch města mnohem víc, ač subjektivně pojato, než návštěva tohoto města, které je křižovatkou tří náboženství, navíc ještě roztříštěných do několika směrů (to platí zejména o křesťanství). Ti, kdo sem putují, sem povětšinou nesměřují kvůli tomu, aby tady pořídili několik fotek na blog. Táhne je sem právě skutečnost, že Jeruzalém je jedním z ústředních bodů jejich vyznání, ne-li úplně tím nejdůležitějším. A zmínil-li jsem oduševnělost vlastních textů, pak jen kvůli podtržení jednoho nenaplněného očekávání – právě duchovna, čistoty a spirituality se mi v Jeruzalémě dostalo nejmíň. Je to všechno jen ne místo, kde se na tektonickém střetu několika kultur soustředí energie. Čekal jsem, že i já, hrdý bezbožec a ateista ze zásady, alespoň tady ustrnu a stanu před Nějakou Hybnou Silou v němém úžasu. Ale Jeruzalém, jedno z nejstarších měst světa, je poněkud jiný – rozpačitý.

Upřímně řečeno, může za to myslím zejména křesťanská touha po senzaci, kterou pro mě představuje legenda o Ježíšovi a všechny ty svaté propriety, které jeho narození, život, smrt i to, co bylo po ní, provázejí. A všechna ta symbolika, která je tak urputná, až jeden kroutí hlavou nad tím, čeho všeho jsou křesťané při uctívání svého Spasitele schopni.

Ale hezky popořadě…

Nejsnadnější způsob, jak se do Jeruzaléma dostat z Tel Avivu, je autobus, protože cesta trvá jen cca hodinu a stojí 18 NIS, zatímco vlakem se jede dvakrát déle, je dražší a zastaví o dost dál od jeruzalémského starého města, svatého cíle. Autobusové linky provozuje společnost Egged a autobus číslo 405 vyjíždí z centrálního autobusového nádraží na jihu města (jet se dá i odjinud, jiným číslem, ale tohle nádraží rozhodně stojí za vidění). Dopravní terminál zaujímající plochu 4,4 hektaru a rozložený do několika pater byl otevřen v roce 1993, přestože se začal stavět už v roce 1963, a tehdy se jednalo o největší areál svého druhu na světě, než ho v roce 2010 předstihlo nádraží v Dillí. Tachana ha-merkazit chadaša šel Tel Aviv stojí ve snad převážně muslimské čtvrti Neve Ša’anan, a přestože je tak obrovské, najít ho je posláním hodným Sherlocka Holmese zkříženého minimálně se slečnou Marplovou, a to jim prosím patrně nepomůže ani mapa. Pokud si nádraží představujete jako obrovskou plochu, na které uvidíte jeden autobus vedle druhého, není to úplně tak – do autobusů se zde nastupuje na několika podlažích, v dolních patrech jsou parkoviště a obchody a celá stavba je nezvládnutelným a nezvládnutým labyrintem plným špíny, nevkusu a prodejen se vším možným. Terminálu padlo za oběť několik obytných čtvrtí, ale výsledek je špatný a ošklivý.

Vchody do nádraží střeží vojáci nebo civilní ochranka a prohledávají tašky. Kdo je na podobné prohlídky zvyklý už z obchodních center, ani mu to nepřijde. Když ale potom sedadlo přes uličku v autobuse obsadí asi dvacetiletý voják se samopalem, trochu to člověka zaskočí. A vojáků, ale i vojaček s námi jelo několik.

Lístky na autobus lze pořídit buď u některé z pokladen, nebo přímo u řidiče. Nám se ale povedlo ocitnout se v podivné schizofrenní situaci, kdy jsme si lístek koupili v jednom autobuse a nastoupili do jiného. Co potěší, je to, že mnohé autobusy jsou vybavené wifi připojením k internetu. Hodinová cesta dá tomu, kdo do Izraele přiletěl letadlem a po celý pobyt je odkázaný na hranice vnitřního města, poznat taky jiné části země. Když autobus přejede město, které na něho ze sedadla nijak závratný dojem neudělá, a vydá se po dálnici číslo 6 směrem na východ, zjistíte, jak úrodná země musí Izrael být: silnici lemují louky, lesy a údolí s úrodnými poli, které by tu sotvakdo čekal, protože v Tel Avivu sice zeleň je, ale péče o ni stojí značné úsilí, a stejně nezřídka v prosinci narazíte na holé plochy, na kterých jako by nechtělo nic vyrůst.

A pokud dojem z předměstí nejprve zkazil Tel Aviv, aby byl náhle a tak překvapivě napraven během cesty, na opačném pólu emocí se ocitnete už několik kilometrů od Svatého města. Čeká vás totiž dopravní zácpa, která se táhne až k autobusovému nádraží v Jeruzalémě a pokračuje i skrz město. Turista má ale výhodu, protože se nechá vyplivnout na nádraží a pak zbývá jen vyřešit, jak překonat toho zbývajícího půlčtvrtého kilometru. Ideální je najít autobus nebo tramvaj, u řidiče nebo na zastávce pořídit jízdenku a těch několik zastávek se popovézt. Horším zážitkem je taxikář, který cizince zjevně pozná na sto honů a hned po vystoupení z autobusu mu začne nabízet odvoz do Betléma (přijeli jste přece na Vánoce, ne?), vzdáleného odtud asi osm kilometrů, a potom zpátky do Jeruzaléma. Nabízí přitom lepší cenu, než mají autobusy na okružní jízdy v oficiálních cenících, konkrétně 500 šekelů, tedy přes dva a půl tisíce korun!

Taxikáře se nám podařilo odehnat asi po čtvrt hodině s tím, že nad námi mávl rukou a zeptal se, jestli si z něho děláme blázny. Reagoval tak na odpověď, že my opravdu do Betléma jet nechceme. Navíc jde o místo na území Palestinské autonomie, takže kdybychom tam dostali razítko do pasu, hrozilo by, že už se taky nemusíme dostat zpátky do Izraele. Mezi řečí mi ještě stačil říct, což musím opakovaně sebekriticky uznat, že špatně mluvím anglicky, když mu nerozumím.

Od autobusového nádraží vede ke starému městu ulice Jaffa, která ústí do Jaffské brány. Přijít se sem dá i jinudy, tahle cesta ale nabízí možnost poznat z Jeruzaléma taky něco jiného, než co známe z turistických průvodců: ulice s obchody, tržiště, krámky, restaurace a poměrně živě tepající ruch moderního města. Jeruzalém je co do počtu obyvatel dvakrát tak větší než Tel Aviv a tady je to znát.

Už daleko před hradbami starého Jeruzaléma se to začíná hemžit ortodoxními židy, kteří se od těch umírněných, liberálních a kdoví, jak se ještě nazývají ti ostatní, rozeznají podle tradičních obleků a klobouků. Do těch se někdy oblékají už i malí kluci, kterým nechybí ani klasické pejzy, tedy zakroucené lokny vlasů kolem skrání. A tu a tam tady narazíte i na židy, kteří se za vás pomodlí a kolem zápěstí uvážou provázek, obojí za drobný příspěvek na chudé nebo na synagogu, který je v takové situaci těžké odmítnout.

(Pokračování zítra, protože jsem unavený a zítra si tu kavárnu opravdu dám. A bude to dlouhé.)

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
23 + 22 =