Zkušenosti k pohledá(vá)ní
Letos jsem pro nového klienta zařizoval korektury podobně podivných textů – část byla v češtině, část ve slovenštině, takže slovenské korektury je na rozdíl od těch českých třeba zaplatit dodavatelce. A když jsem teď urgoval platbu několika faktur, zjistil jsem, že agentura zkrachovala. A tentokrát se vším všudy, takže pohledávku je třeba přihlásit u soudu. To jsem dosud nikdy nemusel dělat, takže je tu pochopitelně ona příležitost dozvědět se něco nového. Například to, že kvůli dvaceti virtuálním tisícům (které jeden nikdy nedostane, protože pochybuju, že firma v insolvenci bude mít na účtě nebo v majetku takové peníze) je třeba vyplnit asi osmistránkové lejstro s mnoha údaji. A k tomu pochopitelně přiložit i dostatečně tlustou složku s přílohami. Mezi nimi je i výpis z obchodního rejstříku, což chápu ze všeho úplně nejmíň – proč soud, který vede rejstřík, chce kopii výpisu z něho?
Součástí pohledávek je i daň z přidané hodnoty, kterou samozřejmě bylo nutné nenažrané státní pokladně odvést bez ohledu na to, zda klient zaplatí, nebo si klidně zkrachuje, aby byly peníze na nesmyslné projekty typu Czech Point a datové schránky, které (prý) nám mají zjednodušit komunikaci a kamarádíčkům ministrů poslat do kapsy nějakou škváru.
Takže tak. Jediné, co mě na tom může těšit, je, že krach dvou klientů ustojím. Zatím.
