Kdo kleje, ten platí

Máme doma takovou úmluvu: kdo řekne sprosté slovo, dává desetikorunu do hrnečku hanby. Při mém rytmu jsem tam za tu dobu, co tohle pravidlo takřka světíme, přesunul už pořádný majetek, který má zatím podobu sekery, ale časem ji hodlám splatit. Někdy se úplně nepodaří být slušný jako farář nebo jako můj dávný nejmenovaný kamarád, jehož největší nadávka zněla „Jdi mi k šípku!“.

Před chvílí jsem si zase pár pětek vydělal. Pracovnu mám totiž v přízemí, a protože je to kousek od zádveří, děti si zvykly odkládat si u mě aktovky a všelijaké potřeby do školy. Jenže protože jsou to mé děti, což si u tohoto faktu uvědomuju víc a víc, nezřídka končí nejrůznější propriety rozházené po zemi místnosti, tedy hodně blízko pěšinky, kterou tu a tam používám k přechodu do jiných prostor domu, ne-li úplně v ní. Dnes jsem už poněkolikáté, děti už se ukládaly ke spánku, potmě nakopl desky – a začal klít. Dlouho a vydatně a rozhodně ne potichu. Pak chvíli bylo ticho, než se seshora ozvalo: „Třicet korun!“ Vlastně mě to vyšlo ještě docela levně.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
4 + 9 =