První dojmy z Izraele a z cesty tam
Ano, dlouho odkládaná rozkoš se stala skutečností a já jsem opravdu po mnoha peripetiích, které začaly už loni zhruba touto dobou, stanul na půdě svaté země! Ze dvou předchozích příspěvků je patrné nejen to, ale také to, že Středoevropanovi stačí poté, co přetrpí veškeré formality, asi čtyři hodiny na to, aby se ocitl na Blízkém východě, v lokalitě, která je fascinující a tajemná zároveň.
Momentálně sedím na Ben Gurionově mezinárodním letišti, po Vienna International Airport dalším z překvapujících území toho typu, která poutníkům nabízí bezplatné připojení k internetu. To je vedle nesdělitelné a nepřenositelné atmosféry, lidiček mnoha osudů, původů a vyznání a míst s neoddiskutovatelným geniem loci jedna z mála věcí, které mi stačí ke štěstí. U nás doma je půl třetí ráno, tady o hodinu víc a my čekáme na příhodnější dobu, kdy bychom se přesunuli do města, protože snaha o maximální ostražitost tady má podobu jakési všudypřítomné paranoie – po krátkém opuštění příletovo-odletové haly letiště už jsem byl požádán o předložení pasu, kterýžto jsem u sebe ovšem neměl, jelikož jsem si jen odskočil ven. Nicméně mě nezatkli.
Člověk si o místech, která nikdy osobně nenavštívil, vytváří celý život neúplný obrázek zkreslený výpověďmi těch, kteří na oněch místech buď byli, nebo z nějakého důvodu o něm referují, aniž by si to nejdůležitější ověřili na vlastní kůži. A tak jsme sem přilétali s obavami, zda se nám vůbec podaří odlepit se ve Vídni od tamní ranveje, protože pověst předcházející izraelské úředníky rozhodující o vystavení příslušného razítka, jež povoluje pobyt v zemi, je nelítostná a striktní: jeden bezpečnostní pohovor čeká turistu už při odletu a další, mnohem tvrdší ještě před tím, než po dosednutí letadla opustí prostor, který nepatří nikomu.
Frontu na úřednici jsme si vystát museli, to je pravda. Při tom čekání máte čas nejen na připomenutí si nejdůležitějších frází, ale také na úvahy o tom, co bude, když neúprosně vyhlížející vojanda (povinná vojenská služba tady platí i pro ženy a těch mimochodem byla za vstupními přepážkami do Izraele převaha) odmítne razítko vydat. Pak už na vás přijde řada a ocitnete se tváří v tvář ženě, která v žádném případě nedá najevo úsměv nebo laskavý pohled. Jenže průběh pohovoru je poněkud jiný, než na co jste se celou dobu připravovali a čemu jste začínali pod vlivem tlumočených nebo zprostředkovaných zážitků věřit. Stačilo několik jednoduchých otázek a razítka, ještě vonící čerstvým inkoustem, se v pasech ocitla, aniž bychom museli odpovídat například na otázku, zda máme rádi pohled do ohně, před kterou mě někteří varovali. A to jsem měl poněkud zalehnuto v levém uchu, protože přistání mi vůbec nedělají dobře.
Já jsem navíc mezinárodní bezpečnost narušil zcela bezprecedentně. Už víc než rok nosím v pouzdře za pasem kapesní nůž. Zvykl jsem si na něj a v mnoha situacích ho využívám. Před cestou do Izraele jsem si několikrát připomněl, že ho musím před odbavením sundat, vložit do odbavovaného kufru a za pásek si ho vrátit nejdříve na letišti v Tel Avivu. Jenže nakonec jsem na to pochopitelně zapomněl a v nastalém zmatku pustil kufr do zavazadlového prostoru prostý daného nože. Uvědomil jsem si to před pásem nekompromisně směřujícím pod skener, a tak jsem jen tak cvičně zkusil pásek sundat (což beztak bylo třeba), pouzdro s nožem oddělat a zavřít ho do příručního zavazadla. Byl jsem připravený na to, že o svého nerezového přítele přijdu, ale takový je už holt život. Jenže nůž projel skenerem jako hrudkou másla a bez problému se mnou doputoval až do Izraele.
Takže z dobrodružství, k němuž jsem měl nakročeno, nakonec nebylo vůbec nic.
