Realita cash-flow
Před nějakým časem jsem ve lhůtě, kdy jsem mohl peníze půjčené Fondem mohl čerpat, kupoval nějaké komponenty pro horkovzdušné vytápění. A protože stavebník při hlídání stavby sleduje všechno možné jen ne absurdní výmysly českých úředníků, zaplatil jsem nákup z peněz, které jsem měl zrovna v kapse s tím, že je nesmysl vybírat označené státní bankovky jenom proto, abych mohl výběr peněz doložit výpisem z účtu. Na účtu jsem totiž nějaké peníze potřeboval, abych měl na placení běžných bezhotovostních transakcí, takže bych tam beztak hned po výběru musel nějaké uložit. Teď se už podruhé stát ozval, jelikož mu nestačí prokázat nákup fakturou a pokladním dokladem, ale chce vědět, že jsem na zaplacení použil opravdu jenom ty jeho (označené) peníze. Ač jsem před téměř půl rokem napsal dopis samotnému řediteli Fondu a dal jsem mu najevo, že celá situace je docela absurdní a že pokládám za nesmyslné v jeden den vybírat x tisíc korun a následně x tisíc korun zase ukládat), teď se ozvala jiná úřednice a vyhrožuje vymáháním peněz, které prošly takovým tokem.
Takže… Paní ze Státního fondu mi na argument, že je celá věc značně absurdní, odpovídá slovy, že bych měl být jejímu úřadu vděčný za to, že mě podpořili, a ne se ohánět zdravým selským rozumem. Ředitel kašle na korespondenci (platí ještě pravidlo, že pokud se instituce neozve do 30 dnů od zaslání žádosti, lze ji pokládat za vyřízenou?), úředníci označují peníze, aby je potom hledali utracené za stavební nezbytnosti a zdůvodňují svou existenci mimo jiné tím, že musejí na účtech dlužníků hledat peníze, aby náhodou někdo nepokradl. To všechno v systému, který k podpoře bydlení nepřistupuje tak, aby vytvořil dostatečný zdroj prostředků a mohl být opravdovým impulsem k zajištění bydlení pro ty, kdo jsou pro stát perspektivní. Když už podporovat, tak takovou formou, aby to mělo smysl – a bez buzerace nevinných daňových poplatníků.
