Korespondence magora 2

Předseda vlády České republiky
RNDr. Petr Nečas

Pane premiére,

měl jste pravdu, když jste na můj minulý dopis, který jsem Vám poslal jako jednatel jedné bezvýznamné české firmičky, která za několik posledních let přispěla do státního rozpočtu částkou v milionových řádech, reagoval tím, že daňový řád České republiky je nelítostný a měří všem stejným metrem. Teď mě totiž (respektive opět firmu) systém dostihl znovu. Za opožděné odeslání daňového přiznání s daňovou povinností 525 Kč nám finanční úřad vyměřil pokutu 18 korun, ale protože minimální bič je nastavený na 500 korun, máme prostě smůlu.
Dnes Vám píšu opět, tentokrát však ze své osobní datové schránky (aplikace to velmi neefektivní, těžkopádné a obtěžující), mám na Vás totiž ryze osobní dotaz: Myslíte si, že takový systém, který perzekvuje poctivé a byrokraticky trvá na nesmyslech, je udržitelný a produktivní? O svém rozhodnutí minimalizovat aktivity firmičky jsem Vás už informoval a rád bych Vás ujistil, že stejný přístup k absurdním nařízením, vyhláškám a zákonům, v nichž je nemožné se vyznat, zaujímá v mém okolí velké množství lidí. A stejně tak Vás můžu ujistit, že je jen otázkou času, kdy tuto situaci budou muset aktivně řešit. Je totiž krajně nemotivující být součástí třídy, kterou prostředí v České republice tak zásadním způsobem ignoruje. Potíž není v tom, že by ji přehlížel, ale v tom, že žádné laizess faire se v tomto případě vůbec nekoná ? ten systém nás totiž dusí. Jsme otroky ve vlastní zemi, často s podlomeným zdravím a ohroženými osobními životy, a přitom jsme nejdůležitější skupinou, na níž stojí výkon české ekonomiky. A nemyslím si, že byste si to neuvědomoval ? zrovna nedávno jste na adresu administrativního zatížení malých a středních podnikatelů hřímal v Parlamentu. Jak daleko ovšem za Vašimi slovy zůstávají činy?

Já vím, budete mě znovu ujišťovat, že ?Vaše? vláda dělá vše pro to, abyste tomu neviditelnému, a přesto tolik mocnému monstru přistřihli křídla. Je opravdu poťouchlou kratochvílí platit daně a všelijaké ty pokuty a penále, když člověk vidí, na co peníze jdou. Ač si nedělám iluze o novinářích, myslím, že něco pravdy na kauzách, které odhalují, bude. Rozkrádání státu se tu děje za bílého dne a často s posvěcením těch, kteří pak ucpávají díry v rozpočtu ? logicky pokulhávajícím ? tím, že o to víc stíhají ty, kteří se bránit nemohou. Abych tolik neplakal nad rozlitým mlékem vlastní třídy, mohu zmínit třeba důchodce. Ti, kdo by platit mohli a měli, se Vaší snaze musí smát. Na ně je totiž systém krátký, buď už dávno podnikají jinde, nebo mají známé tam, kde jim o nějakou pětistovku nejde, a společně dělají díry, které my ostatní v potu tváře zacelujeme, leč marně.

Možná si říkáte, proč když jsem takový trouba, že nejsem schopen dostát svým povinnostem, nedělám někde ve výkopech nebo v pokladně supermarketu a nenechám si vyplácet mzdu. Ano, asi bych to měl udělat ? a měl bych klid. Nebo proč si nenajmu asistentku, která by za mě daňová přiznání odesílala. Na tu ale prostě nemám. Nikdy jsem nevzal ani nepřijal úplatek, nikdy jsem se neucházel o státní zakázku nebo tučnou dotaci z Evropské unie a všechny peníze, které jsem kdy vydělal, byly opravdu poctivě vydřené. Každá přijatá pětikoruna se na mně podepsala. Při představě, že zatížím nejistý rozpočet firmy platem dalšího člověka s benefity v podobě čtyřtýdenní dovolené, nemocenské a několikaměsíčního odstupného, až firma začne opravdu živořit, a dalšími daněmi v podobě sociálního a zdravotního pojištění, se v noci probouzím hrůzou. A tak riskuji pozdní odesílání nesmyslných lejster, kterých musí být úřady plné, a jak je vidět, zabírá to. Je mi vlastně masochistickým potěšením, když mohu ony díry ucpávat také vyměřenými pokutami.

Shodou ironických okolností píšu v současné době seriál o tom, jak v téhle panoptické zemi začít podnikat. Když jsem se snažil dát čtenářům návod, jak se vyznat ve všech předpisech, které musí podnikatelé znát, s hrůzou jsem zjistil, že je jich přes dva tisíce. Jsou poschovávané v několika stovkách zákonů, které se často týkají tématu, takže v podstatě není problém je najít, když by na to jeden měl čas a mohl se tím zabývat. Mnohdy se ale paragrafy ? například o hygieně ? schovávají v přílepcích, třeba zákonů o honitbě. Říkám na rovinu, že není v této zemi nikdo, kdo by byl schopen to všechno pochopit a najít. A o to méně jsou to ti, kteří svému ?poslání? poskytovat služby, vyrábět výrobky a vytvářet HDP obětují mnohahodinové směny, osobní životy, volno, dovolené a rekonvalescence. A věřil byste, pane premiére, že žádná státní instituce není schopna přehled všech povinností zveřejnit? Nic takového totiž nikde neexistuje. Začínám chápat, že je to tak lepší ? jak známo, neznalost zákona neomlouvá, tak proč tohoto dogmatu nevyužít a nenaúčtovat podnikatelům pokuty za to, že na něco zapomněli, že?
A teď ještě dodatek k finančním úřadům. Co by dobře živeným úředníkům, kteří tyjí z našich daní a v mnoha případech vyberou na berních méně, než kolik stojí, udělalo, kdyby zvedli telefon a zavolali, že někdo na něco zapomněl? Nebo ? nedej bože ? nemohli by alespoň kliknout na nějaké tlačítko v počítači, které by zapomnětlivcům, jako jsem já, poslalo e-mail s připomínkou? (Mimochodem, naprogramovat takovou aplikaci by zvládl i mírně dementní žák třetí třídy praktické školy a vůbec by to nemuselo být otázkou mnohaletého vývoje a erárních milionů, jak je v našich krajích zvykem.) Oba už víme, že nemohli, počkat si pár týdnů či měsíců a pak naúčtovat tučné penále je výhodnější. Jenže pro koho? Je toto opravdu to, co chceme a k čemu směřujeme? Přiznám se, že po takové budoucnosti já netoužím. A o nic víc nemám chuť sledovat, co se s takhle jednoduše vybranými penězi děje.

Chcete další příklad? Nedávno jsem potkal známého, který je zhruba v mém věku, ale v porovnání se mnou má mnohem méně vrásek a starostí. Má totiž dost času na sebe, na dítě (já ty své skoro ani neznám a pokaždé se musím téměř představit, když je potkám), na koníčky i na to, aby se vždycky dostatečně vyléčil, když je nemocný. To se ví, že se těší dobrému zdraví. A v čem tkví tajemství jeho volného času? Je v invalidním důchodu, takže si přijde na své, a k tomu si načerno přivydělává jako realitní makléř. Pocit, že mu přispívám na jeho jistoty, naplňuje mé sociální cítění nekonečným uspokojením. Takřka se stoprocentní jistotou si svůj důchod bude užívat na kole, při výletech a jiných radovánkách ještě dlouho, rozhodně déle než já, který si se svou cukrovkou nemůžu dovolit tolik co dřív a kterého co nevidět čeká infarkt, mrtvice nebo rakovina. To není závist, pane doktore Nečasi, to je realita. Svým způsobem zažívám mnohem větší vzrušení a vedu zajímavý život, jen by se poslední dobou nesměl smrskávat na nekončící opletačky s úřady.

Mohl bych Vás zásobit dalšími příklady praktického fungování státní správy, dokonce i z Vašeho bezprostředního okolí, ale chápu, že je mimo Vaši rozlišovací schopnost zabývat se nářky nějakého zbytečného Chlebouna. Jste jistě rád, že není moc těch, kteří by se na Vás obraceli s tak marginálními záležitostmi, jako je pět set korun. Možná ale většina ostatních věnuje svůj čas a energii tomu, aby se systémem bojovali jinými, vlastními zbraněmi.

Loučím se s Vámi v dobré víře, byť patrně ne na dlouho.

Michal Chleboun

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
14 − 14 =