Tak jsem to tomu fešákovi z banky nandal!
Ještě než jsem za výlohou kavárny kousek od Štrosmajeráku spatřil 15denní ministryni kultury dokumentaristku Třeštíkovou, stavil jsem se po cestě od doktora za firemním bankéřem, už čtvrtým za dva a čtvrt roku, který byl firmě přidělen. Sice jsem přišel o dvě hodiny dřív, než jsme byli domluveni, ale šel jsem zrovna kolem a kromě toho cítím jakés takés morální právo na to, abych ho mohl obtěžovat, kdy se zachce mně, když už on mě obtěžuje tím, že kvůli změnám ve firmě je potřeba chodit osobně podepisovat nějaké papíry.
Klouček zhruba třiadvacetiletý v epesní košili a perfektně vázané kravatě, který sotva vylezl s vysoké školy a nějakou shodou šťastných náhod prošel sítem několikakolového výběrového řízení na své teplé místo v openspacu na náměstí Republiky, opětovně projevil ochotu nastavit mi na účtu smartbanking. Já jsem opětovně s díky odmítl a řekl, že bez takové služby poskytované jimi se rád obejdu. Začal mlet cosi o tom, že ho moje špatná zkušenost mrzí, tak jsem ho znovu ujistil, že moje přítomnost ho bude mrzet už jen příštích zhruba třicet měsíců (to on už na svém místě nebude, protože bankéři se v Unicreditu mění častěji než fusekle generálního) a že jsem u nich omylem, protože mi ten skvělý ouvazek sjednala finanční poradkyně Partners, jižto jako nezávislí mají s Unicreditem dohodu o vzájemném dohazování si kšeftů, a že se kromě téhle hypotéky napakovala na nejrůznějších životkách, která naší rodině sjednala, aniž by vůbec měla nějaký smysl, když ovšem odhlédneme od toho, že se na nich pěkně napakovala.*
Když opáčil, že kromě mě mají i jiné klienty a ti si stěžují okatě méně než já, pověděl jsem mu cosi o tom, že člověka ve firmě naší velikosti bolí každých tři sta korun měsíčně, které si banka naúčtuje jen za to, že softwarově přehodí z jednoho účtu na druhý bratru třináct tisíc virtuálních korun, a že mě o to víc bolí poplatky, které jim platím za každou odchozí i přijatou platbu. A když mě ještě kvůli tomu obtěžují, aby tenhle svůj snadný výdělek ospravedlnili, a zvou mě kvůli každému nesmyslu na osobní schůzku do banky, bolí mě to trojnásob, protože na rozdíl od nich mě bankéři v některých jiných bankách nepotřebují vidět vůbec, a já je zrovna tak. A ať si to nebere osobně, ale budu rád, když se nějakou dobu zase dlouho nepotkáme, protože já jejich péči nepotřebuju.
Ubezpečil mě, že můj feedback se nahoru stejně nedostane, ale to já už přece dávno vím: když napíšu Nejvyššímu Živnostenskému Bankéři, nehne ani brvou a k odpovědi vyzve nějakého poskoka s titulem MBA, který mi v dopise nestydatě lže.
* Partners a jejich Partners media, provozující servery Peníze.cz a Finmag, jsou příčinou mé v poslední době příliš živé a prohlubující se schizofrenie. Ačkoli jsem si nikdy nedělal iluze o svobodě médií, s příslušností těch dvou serverů k Partners jsem měl problém, ale ve prospěch profesionální cti a příležitosti občas oslovit víc lidí než čtyři až osm čtenářů tohoto blogu jsem se s ní nějak vyrovnal. Co ale neumím, je vytěsnit z hlavy skutečnost, že v Penězích odmítli můj článek na téma UniCreditu, který jsem chápal jako určité vyústění a logické pokračování článku, který, jelikož o UniCreditu nepíše, přijali snadno. Důvod? Za prvé partnerství Partners a UniCreditu, za druhé velká reklamní kampaň, která na Penězích právě probíhá. Tak jasná a tak trefná ťafka je pro mě vystřízlivěním. Probudil jsem se totiž s kocovinou kurvy, která ač kritizuje helbmrechtnictví jiných, sama jest děvkou. A přitom děvkou podřadnou, ohýbající hřbet a roztahující nohy v lokálu osmé cenové skupiny a předurčené k syfilidě přišedší s pompézními trvalými následky na vředy zjizveném obličeji.
