Sbohem!

Čtvrté loučení s Madridem je takové nostalgické a velmi melancholické. Po tom, co jsem včera sběhal celou Salamancu, můžu říct, že už se tady docela vyznám, i když mi pořád ještě chybí sídliště na okrajích, v nichž žije až 200 tisíc lidí (a v jednom z nich se narodila Penelope Cruz). Poslední večer nebyl ve znamení nočního loučení, protože Kamil nedorazil na smluvenou schůzku do Belesaru na Las Huertas (co se asi přihodilo?), a tak jsem si jenom dal večeři (raxo frito) a dvě skleničky, vyfotil místní dolní komoru parlamentu a Neptunovu fontánu a vrátil se zpátky do hostelu. Ve výtahu jsem doslova šlápl do sraček a o několik minut později už charakteristická a velmi štiplavá vůně opanovala celé patro. Z jednoho z vedlejších pokojů se ozývalo hekání; myslel jsem, že je někomu dobře, ale bohužel to bylo naopak a té slečně asi moc dobře nebylo, zvlášť když jsem viděl, co byla schopná udělat v tom výtahu. Zlatý ptáček na Plaza de Espaňa v loňském roce. Z bot jsem to naštěstí smyl, aniž bych k tomu přidal svůj příspěvek.

Ale jinak jsou mé pojmy opět veskrze pozitivní a Madrid zůstává mojí srdeční záležitostí. El Rastro před desátou ráno se dá vytrpět, ale o to hůř, že všechny stánky ještě nejsou úplně připravené vydat se všanc. Příště si můžu pospat a vyrazit tam později.

A mimochodem, přijít v Madridu o telefon je opravdu prekérka, protože až na jediné místo (věž radnice na Puerta del Sol) tu nemají hodiny. A pak že jsou Španělé pohodáři. Oni chodí pozdě na schůzky ze zcela jiných důvodů.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
13 + 3 =