Na místě

Na Barajasu, co se od loňska jmenuje Adolfo Suárez jsme přes docela velké zpoždění přistáli včas, ale zato jsme po přistání projeli snad celé letiště. Metro jsem tentokrát našel velmi dobře a na Nuevos Ministerios zvládl profesionálně přestoupit, takže mě podzemka vyplivla asi za půl hodiny v místě, kde k tomu samému zázraku došlo před necelými dvěma a půl lety, kdy ma mě Madrid začal svým okouzlujícím šarmem působit. Bydlím (stejně jako poprvé) na Fuencarralu, a jelikož jsem odolal možnosti nechat se svézt na Gran Vía a dojít pěšky jen pár desítek metrů, musel jsem projít skrz Chuecu, čtvrť gayů a lesbiček. Ale snad jsem dal dostatečně najevo, že moje orientace je taková, jaká je – docela dlouhou dobu jsem se díval na docela dlouhé nohy jedné Španělky kráčející přede mnou (šla s kamarádkou, aby bylo jasno).

Už před těmi dvěma a půl lety jsem si při procházce po Paseo del Prado, když jsem narazil na Ritz, slíbil, že příště budu bydlet tam, ale ani tentokrát to holt nevyšlo. Musel jsem vzít za vděk přítmí bezhvězdičkového hostelu, vybudovaného v jednom z mnoha činžáků lemujících Fuencarral. Tedy těch hostelů je tady možná nakonec víc než těch činžáků, protože v každém jich je několik – vždycky jeden na patře až dvou. Jeden je obskurnější než druhý a většinou je provozují žena nebo muž neurčitého pohlaví spolu se všemi rodinnými příslušníky do třetího kolena (to aby měli nonstop provoz).

Nicméně letos je to lepší než poprvé, mám dokonce klíč od hlavních dveří, takže nemusím při každém příchodu zvonit na „recepci“. Však posuďte sami.

hostel

A to babí léto mají v Madridu zjevně dlouuuuuhé!

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
50 ⁄ 25 =