Minuta sem, minuta tam
V restauraci Brusinka (Żurawina) jen kousek od ulice Szeroka, hlavní tepny krakovské židovské čtvrti, jako by na nějaké půlhodině nezáleželo. Když už jsme se konečně zaradovali, že o velikonoční neděli najdeme otevřený podnik, a navíc s přijatelnými cenami, a do restaurace zvící asi čtyřicet míst, ale naprosto prázdné jsme si sedli, začalo martyrium výběru. Učinit z takového procesu v pěti lidech něco jednoduchého už nějakou dobu nejde. Leč dobrým znamením bylo aspoň to, že jsme se shodli alespoň na pití. Stoprocentně jsem si byl jistý, že si dám pivo, potřeboval jsem ho nejen fyzicky, ale zejména fyzicky, a i když by na našince Żywiec nezapůsobil jako okouzlující zlatavý mok, bylo mi to v tu chvíli jedno, stejně jako to, že stojí 10 zlotých. Jenže mladík z obsluhy nepřicházel a zjevně se rozhodl přijmout objednávku až ve chvíli, kdy budeme schopní vyjmenovat úplně všechno, co hodláme zkonzumovat. Dvě ratolesti si vybraly už venku z tabule s denní nabídkou, a protože součástí bylo pivo zdarma, měli rodiče o volbu postaráno. Jenže pak trvalo asi dalších deset minut, než na stole přistála limonáda (samozřejmě żurawinowa), protože pro brusinky zřejmě musel kuchař až někam na předměstí Krakova. Těšil jsem se, že pivo přinese vzápětí, ale trvalo to dalších asi pět minut a nesl jedno. Dostala ho J. a já jsem si počkal ještě chvíli, než přinese druhé. Možná právě došel slad.
Za dalších několik minut přinesl první polívku, rajskou, která byla moc dobrá, protože smetanová, a pak jsme museli vydržet ještě několik dalších okamžiků, než jsem se mohl i já pustit do boršče, vlastně jen vývaru z červené řepy. V předzvěsti hrůzy, která nás čeká, jsme vzpomněli na dávný oběd v hospodě na hřišti v Dobřejovicích, kde nám tři porce smažáku nosili postupně, jak je stačili v malém friťáku připravovat, a pomalu se začali smiřovat s tím, že než poslední dojí, první začne mít zase hlad. Ale stačilo vydržet a po burgeru donesl mladík i tři následující jídla.
Na svou rolnickou kotletu (po chłopsku) jsem si ještě deset minut počkal, ale dvě věci se těm Polákům musí nechat: jednak tady dávají velké porce (nic pro nás diabetiky) a jednak vaří z čerstvých surovin, takže jsme si pochutnali tak, až jsme zapomněli na veškerá příkoří a stejná ztráta paměti postihla při placení i mě a dal jsem jim tuzéra přes 13,4 %. Za běžných okolností věc zcela nepředstavitelná!
