Jeruzalém (2. část)

A po zhruba tříkilometrové pouti po ulici Jaffa už se znenadání ocitnete u hradeb starého města a překvapí vás, jak může být něco v Izraeli tak upravené, čisté a téměř zářící novotou, protože během několika dnů pobytu v Tel Avivu jste naopak byli rozčarovaní ze všudypřítomného nepořádku, neupravených domů a nezřídka se povalující špíny. A to tu hradby Jeruzalémští postavili před téměř šesti sty lety, v období vlády Osmanské říše z rozhodnutí tureckého sultána Sulejmana I. Jejich průměrná výška dosahuje 12 metrů a jsou dlouhé něco přes 4 kilometry. Součástí je 34 strážných věží a osm bran, jimiž se vstupuje do starého města. Jak město, tak hradby jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO a ukrývají starý Jeruzalém, rozdělený v současnosti na čtyři čtvrti: arménskou, křesťanskou, židovskou a muslimskou.

My jsme do města, dýchajícího sepětím i svárem čtyř rozličných náboženství, vstoupili bránou Jaffskou, do níž ústí živá ulice Jaffa. Tady k ní těsně přiléhá Davidova věž, antická citadela vybudovaná už ve 2. století před naším letopočtem, ale od té doby dobyvateli několikrát zničená a znovu postavená.

Ještě než se na kraji starého města stačíte zorientovat, začnou na vaše duše dychtící po poznání útočit všelijaké atrakce známé z mnoha turistických destinací, a vydáte-li se ulicí vlevo do útrob křesťanské části, budete zaskočeni nadmírou stánků se spoustou suvenýrů i předmětů náboženských i ryze sekulárních, pochopitelně s motivy izraelskými, jeruzalémskými a křesťanskými, ale také židovskými. A hned tady, pokud jste se s jejich obchodním nadáním dosud nesetkali, vám dají izraelští obchodníci možnost poznat kouzlo odmítání i smlouvání o ceně.

Cenu za dvě síťované háčkované halenky, vybrané coby dárky, jsme nakonec usmlouvali z 280 na 120 NIS. Ale taková sleva nebyla výsledkem ani tak našeho talentu jako spíš snahy opustit prodavače, jenž se nám snažil vetřít do přízně vyjmenováváním českých a moravských měst, která údajně navštívil, ještě dřív, než přijdeme o značnou část kapesného. Na praktiky obchodníků je třeba se připravit předem: jejich první otázka zní téměř vždy „Where are you from?“, případně, zaslechnou-li útržky slovanského jazyka, se zeptají rovnou rusky. A pokaždé následuje obdivné pokyvování, jehož cílem není ocenit domovinu přišedšího, ale zejména prodat. Vezměte jed na to, že stovky stánků a obchodů s mnoha více či méně nevkusnými předměty mnoha typů vám dozajista zkazí první dojem z návštěvy jeruzalémského starého města.

O nic lépe na tom nebudete, když vás na ulici odchytí islámem odkojený dobrák a s předstíranou dobrosrdečností vás spletí uliček a zákoutí zavede do baziliky Svatého hrobu, místa, kam směřují statisíce křesťanů, aby se zde poklonili památce Ježíše Krista. Cestou vás vezme za ruku a opět s předstíranou zbožností se několikrát pomodlí, aby vás o několik šekelů chudší vypustil na náměstí před bazilikou. A pak už se ocitnete tváří v tvář nejsvětějšímu místu křesťanské víry.

Chrám Svatého hrobu, ve východním křesťanství nazývaný kostel Vzkříšení, dal v letech 326 až 335 vystavět římský císař Konstantin I. na místě, kde jeho matka, sv. Helena, objevila údajný Ježíšův hrob. Ještě v době Ježíšova života nebylo toto místo uvnitř města, to ho pohltilo později. Stála tu Golgota neboli hora Kalvárie, na níž byl podle zásadní křesťanské legendy Ježíš ukřižován. Na mnoha místech můžete pozůstatky hory v podobě skal zahlédnout.

A davy křesťanů směřují také ke kameni, na němž Ježíš dostal poslední pomazání, a k samotnému Ježíšovu hrobu. Na ten se stojí fronta, ne ovšem tak dlouhá jako v mauzoleu na Lenina.

I když možná většinu turistů tvoří věřící a svaté je zde i vězení, ve kterém Ježíš pobýval, žádnou tichou úctu projevovanou k chrámu nečekejte – čile se tu fotografuje a jde o labyrint, ve kterém snadno zabloudíte. A během prohlídky vás klidně vyruší traktor s valníkem, na němž jakýsi muslim přiváží kolem kamene posledního pomazání jakési cosi.

S vlastnictvím a správou baziliky je to komplikované stejně jako se vším, co Jeruzalém dělá svatým městem: dělí se o ně pravoslavná, katolická a arménská církev. Společně vládnou jen kapli s Ježíšovým hrobem a rotundou kolem něj, ostatní prostory mají rozdělené.

Od kolébky křesťanství se můžete vydat arménskou čtvrtí, malebnými uličkami s kamennými domy, směrem ke čtvrti židovské. Té vévodí náměstí před Zdí nářků, nejposvátnějším místem židů. Název, který se vžil a který našinec může těžko považovat za jakkoli pejorativní, není ale úplně správný: sami židé zeď pojmenovávají Západní zeď, protože v době druhého jeruzalémského Chrámu, stojícího na místě zničeného Šalamounova chrámu od roku 518 př. n. l. do roku 70 n. l., obklopovala ze západu Chrámovou horu. Zeď nářků jí údajně říkají škodolibě muslimové a poukazují tím na to, že zde židé hořekují nad zkázou Chrámu římským vojskem. Přestože byl druhý Chrám zničen už tak brzy, na jeho místě nový postaven nebyl, vyznavači judaismu tedy mají důvod být poněkud roztrpčeni, nehledě na to, že na Chrámové hoře vystavěli svou mešitu Skalní dóm (to je ta stavba se zlatou kupolí známá z mnoha průvodců) právě jejich islámští protivníci.

To nejdůležitější, co židé dnes u Západní zdi dělají, jsou modlitby. Zhruba čtyři pětiny délky zdi jsou vyhrazeny pro muže, něžnější polovičky se chodí modlit k pravé, výrazně menší části. A všichni tu pak nechávají papírky s přáními.

Pro židy je toto místo důležité proto, že v prvním Chrámu byla uložena Archa úmluvy, truhla obsahující nejdůležitější předměty judaismu: desky s Desaterem, Áronovu hůl a manu, pokrm, kterým bůh živil izraelský lid na čtyřicetileté cestě pod vedením Mojžíše. Archa se však při zničení prvního Chrámu ztratila… Skála v centru Dómu má význam i pro muslimy: v roce 621 po ní vystoupal Mohamed, doprovázený archandělem Gabrielem, na noční cestu do nebe. Ale aby to nebylo jednoduché, na stejné skále obětoval Abrahám na důkaz oddanosti Bohu svého syna Izáka. Muslimové si ale myslí, že se tato událost týkala jiného Abrahámova syna, Izmaela, a stala se na poušti Mina, kam se muslimové vydávají každoročně na pouť.

Osud Chrámové hory, na které stojí Skalní dóm, byl v minulosti všelijaký, dnes je součástí muslimské části a nemuslimové sem mají přístup jen mimo pátky a muslimské svátky toliko po střeženém dřevěném ochozu, známém jako Maimonidova brána.

Ještě než se ocitnete u Zdi, odkryje se výhled na Olivovou horu, na níž byste našli i známou Getsemanskou zahradu, místo, kde byl Ježíš zatčen před svým uvězněním, odsouzením a ukřižováním.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
25 − 7 =