U kadeřnice Aleny v Jilemnici

Sedím v baru naproti nádraží ve městě Jilemnici, jedné ze čtyř bran Krkonoš. K mémi překvapení, i když se jedná podnik přibližně čtvrté cenové i kvalitativní skupiny, se tady dá objednat třeba bruschetta. A kdyby vás náhodou zajímalo, jakým řízením osudu jsem se tady ocitl, slyšte autentické vyprávění.

Zhruba před měsícem jsem se přes e-mail seznámil se zdejší kadeřnicí, která tady, ač se jmenuje Alena, provozuje Salon Klára. Ta paní, už na první počtení značně vyprávěcí (a při setkání nezůstala tomuto dojmu nic dlužná), vydala v minulých letech vlastním nákladem dvě sbírky svých povídek. Při svém podnikání má materiálu na rozdávání. Sešli jsme se, abychom si popovídali o možnosti ty knížky vydat znovu (pst!), ale to pro dnešní příběh není nijak důležité. Seděli jsme v jejím kadeřnictví a ona, ke konci dne zjevně unavená, si dala nohy na židli. Ještě před tím ale přede mě postavila talíř s obloženými chleby a kafe. Její pohostinnost tím ale zdaleka neskončila – když jsem po víc než půldruhé hodině odcházel, v batohu jsem měl nejen obě její knížky s osobním věnováním pro své rodiče, ale taky několik sazenic divokých rajčat a dvě sazenice ačokči, thajské okurky. Ukázalo se, že paní Alena není jen zručná kadeřnice (ač na mně své umění předvést nemohla, jelikož jsem tento týden navštívil její pražskou konkurenci) a zuřivá pábitelka, ale také neméně vášnivá houbařka a pěstitelka všelijakých rostlinek. Kdybych sem necestoval hromadnou dopravou, ale autem, jistě bych odjížděl s kufrem napěchovaným dalšími exempláři až po strop.

Někdy holt stačí vyjet pár desítek kilometrů za Prahu a člověk se setká s lidmi, kteří ho mohou inspirovat a svým způsobem okouzlit, aniž by se o to museli nějak zvlášť snažit. S lidmi, kteří svůj život žijí houževnatě a statečně, a přitom tak, aby se za něj nemuseli stydět.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
12 ⁄ 6 =