Ronda
Fotit něco takového z protějšího mostu není nic pro ty, kdo trpí závratěmi. Doslova a do písmene si tedy tuto ne příliš pěknou fotku zasloužím, protože se mi při focení vskutku třásly ruce i nohy. Navíc jsme Rondu dnes (respektive teď už včera) navštívili dvakrát, ač sem vede skoro padesátikilometrový úsek bez civilizace, zato ale se zatáčkami a srázem zvícím mnoho desítek až stovek metrů, který může rodinu nepozorného řidiče stát život. Přesto jsem si tu cestu dal dvakrát. Když jsme tuhle smrtonosnou dráhu konečně projeli po cestě zpátky, vzpomněla si A., že na parkovišti nechala plyšáka, respektive hadráka, vodníka starého asi 40 let. Na benzínce, kde jsme zastavili, abychom rozmysleli, co dál, začala brečet. Malá J. to sice nesla statečně, ale měla namále. Ale když už začala natahovat i velká J., která měla vodníka jako oblíbenou hračku v dětství, rozhodl jsem, že se pro něj vrátíme, abychom pro jeho záchranu udělali maximum. Zbytek už měl v rukách osud. Zmožen noční prací, celodenním horkem a intenzivním putováním jsem se skoro začal modlit, aby byl vodník tam, kde ho A. odložila. Naštěstí tam byl…
