Humanitní vzdělanec v montérkách

Historka jak z Roalda Dahla, jen ty humorné pointy nějak neumím. Před páteční téměř dvousetkilometrovou cestou jsme se konečně, asi s tříhodinovým zpožděním, naložili do auta. Na vozík za něj jsem celé odpoledne nakládal a na něm dostatečně pevně stabilizoval spousty drobností a drobnůstek, které se sešly za několik posledních let. Když už jsme definitivně vyjeli ze vrat, zjistli jsme, že světla vozíku nesvítí. Blížil se večer, ale ani přes den není radno jet bez světel. Jen jsem špatně zapojil zástrčku, řekl jsem si a běžím se podívat, když tu už mě rodina naviguje na spodek vozíku. Pes během svých dětských měsíců sežral nepozorovaně celkem asi metr kabelů, a pokud mě matné vzpomínky na hodiny fyziky neklamou, tenhle stav nehrozí tím, že by se světla samovolně rozsvítila. I usadil jsem zbytek cestujících k večernímu dokumentu a poté knize, našel nějaké přebytečné kabely a jal se jako na Balkáně opravovat rozvody elektřiny za pomoci nožíku a izolepy. Vypadalo to divně, ale světe div se – těch skoro dvě stě kilometrů, které jsem si ten den usmyslel ujet za každou cenu, jsme nakonec urazili bez problému. Byl jsem na sebe pyšný, jak se na ješitného amatéra sluší. Ale za tu největší radost může syn, který když se přišel podívat na výsledek mé dvouhodinové práce, prohlásil: „Už ti to funguje? Seš dobrej.“

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
30 ⁄ 15 =