Běsnění pod rouškou piety

Nebylo možné to napsat v předchozích dnech, ale teď už to snad možné je. Po smrti Václava Havla jsme zažili neskutečných pět dní podivného patetického chaosu a směsi honby za jeho co nejhlubším vyjádřením a náhle objevené úcty.

Bylo mi devět, když v roce 1982 zemřel Leonid Iljič Brežněv. V celé zemi se truchlilo a soudružky učitelky nahnaly žáčky do družiny, kde se škola dívala na velkolepý smuteční průvod a pohřeb soudruha strejdy, jehož skutky a myšlenky nám vůbec nic neříkaly. Po zhruba čtyřech hodinách sledování pitoreskní podívané, při níž mě jako jediné fascinovalo slovo katafalk, jsem byl učitelkou okřiknut za to, že jsem se v rozhovoru se spolužákem něčemu zasmál.

Mé dceři je dnes zhruba stejně a se stejným odstupem možná hledí ona na naše davové šílenství, kdy najednou utíkáme vzdát hold někomu, jehož myšlenky jsou nám vzdálené, a odevšad se na nás hrnou apely na nostalgii. Výzva předsedy vlády k národu, aby byl dostatečně smutný, jí možná zní podobně jako mně tehdejší napomenutí. Přerušení provozu v předvánočním Lidlu kvůli minutě ticha je k smíchu, stejně jako všechny ty nářky politiků a veřejných činitelů, kteří v sobě najednou objevili pravdu a lásku.

Téměř týdenní narychlo změněný program všech televizí a rozhlasových stanic (v pátek kolem poledne vysílaly tři hlavní stanice Českého rozhlasu jen pohřeb) a hrobová intonace moderátorů si taky říká o zápis do knihy rekordů a kuriozit a o nějakou analýzu – je s podivem, co všechno byly především veřejnoprávní programy schopné vyškrábnout v domnění, že tím pietě prokážou laskavost.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
42 ⁄ 21 =