Fischer vs. Okamura: parádní podívaná; jak z cirkusu
Údajně úspěšný podnikatel, japonsko-český selfmademan Tomio Okamura sotva nakročil do Senátu a už se dere na metu nejvyšší – hned oznámil kandidaturu na prezidenta. Vypadá to, že se nám schyluje ke komickému duelu, kdy se ve druhém kole prezidentské volby na začátku příštího roku utkají dva komparzisti účinkující v komedii roku.
Ale ačkoli jak Okamura, tak bývalý premiér úřednické vlády Jan Fischer byli původně přizváni, aby dělali křoví jiným filmovým hvězdám, svým umem se vyšvihli tak vysoko, že je režisér absurdního dramatu nazvaného přímá volba prezidenta obsadil do hlavních rolí. Z možná kdysi důstojné volby tak zbyde jen fraška a pachuť spálených ideálů, podobných těm, co voní už zdálky od každého táboráku, kde si amatérští kytaristé prozpěvují nedvědovské Stánky.
Vyberte si. Chcete mít za prezidenta člověka, který nemá vlastní názor a který je kvůli vysoké ústavní funkci schopen lhát sám sobě do kapsy, nebo muže, který má pro změnu názorů až příliš, že je schopen komentovat i závody slimáků, kdykoli ho o to média požádají?
Fischer: nemastný neslaný strejda
Jan Fischer byl podle čísla, které spolu s jinými, ještě zajímavějšími, zveřejnil na svém kandidátském webu, celých 460 dní ve funkci premiéra České republiky. Mnozí si jistě vzpomenou na tehdejší situaci. ČSSD se na začátku jara 2009 podařilo svrhnout vládu Mirka Topolánka, která tehdy předsedala Evropě, předčasné volby se kvůli rozhodnutí Ústavního soudu nemohly konat už na podzim, jak původně profesionální politici požadovali, a tak se sociální a občanští demokraté spolu se Stranou zelených a KDU-ČSL, které jim přikyvovaly, dohodli na zřízení úřednického kabinetu. Ten dostal několik přízvisek. Jedním z nich bylo i hanlivé pojmenování „vláda podržtašek“. Tehdy šlo totiž o to, obsadit do role předsedy vlády někoho, kdo bude formálně nestranický, aby nevadil, obecně přijatelný, aby se na něm shodly všechny partaje, jež do obsazení křesel měly možnost mluvit, a dostatečně loajální, aby byl ochoten nechat si politickými stranami nadiktovat jména ministrů, kteří budou stejně šediví a stejně přizpůsobiví jako on. Volba padla na prakticky neznámého předsedu českých statistiků, úředníka, jenž všechny uvedené charakteristiky splňoval do puntíku.
Zhruba rok a půl pak Jan Fischer svému zadání vyhovoval. Vytrvale vysoká popularita, jíž se jeho vláda těšila, ale nesvědčila o kvalitně obsazeném manšaftu a jeho neskonalé píli. Už tehdy voliči kvitovali, že stranické půtky poněkud ustoupily do pozadí. Na první pohled šlo totiž o vládu úřednickou, tedy „nadstranickou“ a politické dohody se o to více přesunuly do pozadí. Ve skutečnosti vláda ale neměla dostatečnou moc, aby mohla vládnout. Kdo nic nedělá, nic nezkazí – a Fischer odcházel do předčasného politického důchodu s aurou člověka, který je sympatický, protože nemusí hledat kompromisy ani čelit podpásovkám opozice. Stačilo v pravý čas podat demisi, když už byla zvolena nová sněmovna, a s poděkováním, že mohl být u toho, se odporoučet.
Statistik ale neodešel zpět do čela Českého statistického úřadu, ale protože si za více než rok vybudoval kontakty a přičichl k institucionální moci, jako kariérní a poslušný byrokrat obdržel zajímavou funkci v Evropské bance pro obnovu a rozvoj. Neměl-li možnost 460 dní v pozici premiéra cokoli budovat nebo vylepšovat a ani se o to nesnažil, mohl své popularity využít po červenci 2010. Ale český Honza, který se na nás teď v rámci své prezidentské kampaně rozverně usmívá, se stáhl do ústraní – konkrétně odjel do Londýna, čímž dal najevo, že mu osud Česka nijak významně na srdci neleží.
Možná tam ale během těch necelých dvou let prozřel, protože nyní se jako blanický rytíř vrací a všechny ty nešvary, které ho v památném devátém roce vyšvihly vzhůru, s poetickým patosem a obdivuhodnou oddaností pranýřuje. Proč se o lepší svět nezasloužil během předchozích měsíců, kdy si užíval londýnských prebend, nám není známo.
Okamura: všudybyl pro všechny
Tomio Okamura, po matce Čech a po otci Japonec, který se v obou zemích předků musí vyrovnávat se ztíženou rolí, protože nikde není „rasově kompatibilní“, má s Janem Fischerem jednu věc společnou: vzešel ze všeobecného zhnusení stranickou politikou, která se v poslední době smrskla na diskuse o tom, kde všude by se ještě daly plenit veřejné rozpočty. Stejně jako expremiér má výhodu v tom, že odpovídá na společenskou poptávku po nezprofanovaných politických dinosaurech. K tomu je třeba přičíst ještě auru úspěšného člověka, který se vypracoval od nuly, ba co víc – Okamura byl po své dětství týrán v dětských domovech a hluboko do puberty se počurával. Teď je ale multimilionář, obdivují ho nejen pohledné dvacítky a z rozmaru si může koupit drahé auto.
A k tomu všemu ten Okamura tak pěkně mluví o všem, co nás zajímá a co nás trápí. Nejsou-li zrovna po ruce odborníci, je schopen prakticky v jakoukoli denní i noční dobu a bez ohledu na roční období přispět svým komentářem k čemukoli, co novináři právě zpracovávají jako svoji aktuální agendu. Specializace na public relations ho během několika málo let katapultovala mezi celebrity. Pořádá besedy, píše knihy, vystupuje v televizi, … A nejde-li zrovna o aktuální názor na momentální formu hlemýžďů, již se nominovali do baráže v Horní Dolní, ale o obecná témata, všude opakuje totéž. Jeho výrokům ale nelze upřít populismus a snahu zalíbit se základním pudům českého voličstva.
Nenarušitelná svatozář úspěšného podnikatele, který si zaslouží dostat ústavní funkci, nedoznala trhlin ani tehdy, když se někteří novináři – například Reportéři ČT – pídili po ekonomickém pozadí Okamurových firem. Letmý pohled do obchodního rejstříku napoví, že s jeho neomezenými možnostmi to není zase až tak růžové, nehledě na to, že spoustu svých finančních poměrů zahalil Tomio Okamura – na rozdíl od témat, která tak rád komentuje – neprostupnou hradbou mlčenlivosti. V očekávání tuhé zimy vsadím zimního kulicha na to, že to s jeho pohádkovými příjmy zase až tak růžové nebude, ale jeho obraz šikovného kluka z Moravy, co je světák, a přitom zůstává jedním z nás, je jednou z mnoha Okamurových kulišáren.
Zvonění před posledním dějstvím
Ve foyer se tiše švitoří, ale na kolbišti pomalu začíná přitvrzovat a pěkně to tam vře. Za několik týdnů bude jasno, kdo všechno bude v programu, ať už jako hlavní hvězda, jako alternující, nebo jako host. Třeba se ještě něco stane, Tomio Okamura prozře, stejně jako Jan Fischer v Londýně a usoudí, že jeho kandidatura je holý nesmysl. Do hry se pak vrátí Miloš Zeman, což bohužel s ohledem na jeho vazby na všudypřítomného Šloufa a ruský kapitál taky žádná výhra nebude.
Pokud ale všechno půjde tak, jak má, můžeme se těšit na souboj Fischer versus Okamura. Oba kandidáti mají velkou šanci usednout v únoru příštího roku na trůn českého Absurdistánu, a není se ostatně čemu divit. Lidé jsou zhnusení politikou, stranickým kandidátům nechtějí dát hlasy až na malé výjimky ani náhodou a při pohledu na zbývající spektrum pitoreskního panoptika, které se před jejich očima postupně samonominuje na pozici nejvyšší, je nutné poznamenat, že na výběr vlastně ani nemají. Z tohoto pohledu je vlastně úplně jedno, kdo do takřka zbytečného křesla nakonec usedne.
