Berlín po 731 dnech
V těchto dnech je to přesně dva roky, co mě vítr po mnoha letech zavál do Berlína. Poprvé jsem tu přitom byl na nějakých přednáškách v rámci mediálních studií a tehdy to byl spíš než cokoli jiného úžasný mejdan s doc. Köpplovou a dr. Jirákem. Druhý jmenovaný za mě dokonce přes všechny protesty zaplatil útratu, jelikož jsme spolu testovali místní pivní speciály – tuším, že to dělalo bratru 23 marek. Když jsem v roce 2011 zkoušel podnik, který se jmenoval U Tlusté šéfové, najít, potázal jsem se s neúspěšnou. A stejně jsem na tom teď po pouhých dvou letech: celá třída Kurfürstendamm, z níž je to jen kousek k hotelu, ve kterém bydlíme, a kterou jsem posledně prochodil křížem krážem a znal skoro každé její zákoutí i většinu postranních uliček, mi dnes přijde naprosto neznámá – a dokonce bez výrazu.
Ačkoli jsme tentokrát neletěli letadlem, protože hlavní město Německa přece jenom není pozemní trasou nedostupné, a navíc máme v úmyslu cestou zpátky vykoupit všechny místní Aldi, Lidly i Kauflandy, i teď stačilo pár hodin, aby se člověk ocitl v doslova jiném světě: ještě po čtvrté odpoledne jsme ladili pár pracovních záležitostí v BERouně a necelých pět hodin nato jsme parkovali v hotelu v BERlíně. A to prosím Berlín není žádné ořezávátko a objet ho by dalo práci i zkušenějším řidičům.
Městská čtvrť, ve které Kurfürstendamm z velké části leží a kde jsme se i protentokrát ubytovali, se jmenuje Charlottenburg. Před připojením k Berlínu byla nejbohatším městem celého Pruska a žilo zde 200 tisíc obyvatel. Přestože se jedná o součást někdejšího Západního Berlína, kromě v Německu všudypřítomných Turků se právě tady usídlilo velké množství Rusů. Ostatně hned první člověk, se kterým jsme měli tu čest v Berlíně včera večer mluvit, recepční z hotelu, pochází z Ruska. Jelikož vedle svého mateřského jazyka ovládla toliko němčinu a k chabým znalostem angličtiny se nám hned na začátku přiznala, byly naše pokusy o dorozumění se směsicí všech těchto tří jazyků. Mluvit přitom bylo o čem: po příjezdu bylo třeba zaparkovat auto, a protože Berlín volnými parkovacími místy rozhodně neoplývá, vzali jsme za vděk umístěním dopravního prostředku uvnitř hotelového dvora. Vjezd na něj, zahrazený malým osobním autem, nám musel uvolnit Turek, obsluha místní restaurace a majitel onoho vozu.
Nejen Turci jsou ale pro místní mikroklima charakterističtí. Ducha zdejšího okolí nejluxusnější berlínské ulice dotvářejí také prostitutky a další Rusové. Někteří z nich provozují kousek od našeho hotelu nonstop prodejnu zeleniny a potravin. U nich jsme na dnešní večer koupili červené víno z Gruzie. Bylo sladké a poněkud složité, a tak se stalo tím nejintenzivnějším exotickým zážitkem, který nám tento letní večer v multikulturním Berlíně poskytl. Kolorit té noci pak dokreslilo temperamentní pokřikování jeden na druhého a zvuky orientální hudby linoucí se z okna v přízemí.
