Voňavý příběh z pošty
Příhoda z pošty na Smíchovském nádraží, které jsem byl před několika dny svědkem, je možná stejně tak poučná i smutná, jako byla páchnoucí.
V malé hale, jestli se to tak vůbec dá říct, stojí fronta několika lidí. Prostoru mimořádně nedominují letáky na všechno možné, mezi nimiž jeden přehlídne nápisy u přepážek, které ho mají nasměrovat ke správnému okénku a přesvědčit ho k nákupu, ale pronikavý a opravdu hluboce nepříjemný smrad. U radiátoru si našel azyl bezdomovec. Muž u okénka s ním komunikuje a oznamuje mu, že za tři pětky se může na hlaváku osprchovat. Pan Homeless samozřejmě tři pětky nemá, leč věřím, že ze sedmi lidí v místnosti by mu zhruba sto procent těch pár korun dalo – kdyby ovšem bezdomovce nepředcházela pověst marnotratníků, co místo koupele dávají přednost krabicovému červenému, jehož skvrny jsou na měsíce nošeném oblečení ještě pořád tak dobře vidět. Však mu ten muž u okýnka předpověděl, že nemá cenu ho obdarovávat.
Do děje se vložila i zhruba sedmdesátiletá paní, která zvěsti o bezdomovcích náležitě zpečetila: kdysi dávno jednomu takovému permoníkovi bez kouzla a bez budoucnosti pomohla najít práci a bydlení, ten se ale světu osvědčil tím, že v zaměstnání vyfasoval zálohu, aby se mohl obléknout, a ve stanovený den nenastoupil. Když ho po čase potkala na Karláku, zdvořile se ho optala, proč se tehdy tak zbaběle vypařil. „Asi to tak mělo být,“ odpověděl mužík.
Jen co jsem stačil poslat dopis, nebo co jsem tam vlastně byl vyřizovat, náš voňavý zážitek si šla do úřadovny vyzvednout dvojice policajtů. Asi to tak mělo být.
