Paříž, město podivných duchů
První dojmy z Paříže jsou poněkud rozporuplné. Člověk jako by iracionálně cítil k městu na Seině jakousi mysteriózní úctu danou velikostí francouzské metropole, ale po prvních několika hodinách se nemůže ubránit dojmu, že jde o mimořádně špinavé a neuspořádané město. Už když ho na velkolepém letišti Charlese de Gaulla, lemovaném betonovými skulpturami moderní infrastruktury, pohltí podzemí a místní krtek, který aeroport spojuje s centrem, začne překonávat první z těch třech desítek kilometrů, obestře ho zvláštní úzkost a stesk. Tohle je Paříž, ta slovutná dáma Ludvíka Čtrnáctého a oslava Napoleonova triumfu? Vlak RER, za který pět lidí, z nichž tři jsou takřka mrňouskové, zaplatí asi 40 eur, za tu dobu zastaví jen ve dvou z více než desítky zastávek a projede mnoha tmavými tunely, smutně spícím předměstím a krajinou, již tu a tam na obzoru protnou nějaké panelové domy.
Tou druhou zastávkou je Gare du Nord neboli nádraží Paříž sever. Protože až dosud nebyla koncentrace lidí okolo příliš vysoká, tady člověku konečně dojde, že Paříž je opravdu velkoměsto, ale nejen to – jde o významný dopravní uzel. Vždyť na Severním nádraží, největším železničním nádraží v Evropě, se potkává bratru padesátka kolejí, po kterých odsud vlaky lidi odvážejí na různé strany. Už jen vyznat se ve zdejší navigaci, která vystoupivší směřuje do útrob města, je úkol vskutku nadlidský.
Jen asi kilometr od nádraží se na vrchu Montmartre tyčí do výše 84 metrů tyčí bazilika Sacré-Coeur, kostel starý jen o něco víc než sto let, a přesto jedna z významných dominant Paříže. Přilehlá čtvrť lákala odnepaměti umělce od malířů přes básníky až po skladatele, a protože se jedná o turisty vyhledávanou oblast, najdete tu velké množství hotelů více či méně namačkaných do mnoha starobylých měšťanských domů, které byly k tomuto účelu zrekonstruovány docela nedávno. Zde jsme se rozhodli složit hlavu i my a naše volba se ukázala jako ne příliš prozíravá. Podle ceny jeden z nejdražších hotelů v celé Paříži totiž rekonstruovali nějací diletanti, takže v pokoji všechno padá směrem k jednomu rohu a všechny vodorovné i svislé směry jsou odchýlené minimálně o 25 stupňů. S tím si ale hlavu nelámeme, hodláme tu jen přespávat a pevně věříme, že genius loci dostatečně vynahradí veškerá příkoří, která tu s křivými zdmi, podlahami i stropy zažíváme.
I když ho v jeho pověsti, ale zejména v praktických projevech v posledních letech dohání a ba i předstihuje Bouloňský lesík, Montmartre zůstává vykřičenou čtvrtí. Ostatně proslulý kabaret Moulin Rouge odtud nikam nepřestěhujete. Stačilo na chvíli vyjít z hotelu a na rohu ulice Clignancourt hledat vhodný záběr a už jsem dostal dotaz nějakého cizince, kde Červený mlýn najde. To se rozumí, že to dosud nevím, jen mi útržky paměti z někdejší návštěvy francouzské metropole napovídají, že je to v ulici vedoucí pod schodiště té Ježíšovosrdeční katedrály, a to po ruce levé, směřuje-li výletník odspodu.
Zmíněný cizinec nebyl prvním člověkem, který mě v Paříži oslovil. Už na letišti, když jsme se snažili zaplatit jízdenku do RER, abychom záhy zjistili, že automaty neberou bankovky, ale pouze mince, se nás snažil na možnosti pořízení téhož zeptat jeden Čech, byť viditelně s vietnamskými předky. A když jsem krátce po příjezdu do toho fešného hotelu, kde se všechny roviny sbíhají v levém dolním rohu a skříň z IKEA stojící v rohu je nakloněná tak, že by jí mohla závidět i šikmá věž v Pise, vydal do nedalekého Carrefouru (kde že je konec jeho českému řetězci!), potkal jsem jen kousek odsud dvě ženy, co si řekly o cigaretu. Jelikož všude ve světě působím dojmem, že bych mohl být Němec a po krátkém úvodu jsem té sličné Francouzce sdělil, že ne parlé fransé, zeptala se, jestli jsem Němec, přiznal jsem se a odhalil svůj český původ. Nato mi ta Francouzka řekla, že bych si mohl rozumět s tou druhou – ta totiž zjevně pocházela odněkud z východu. Moc toho nenapovídala, ale řekl bych, že to byla Polka.
