Volá Antonio, Madrid
Telefonát s Antoniem, který mi už za pár dní půjčí svůj madridský byt, patrně vypadal jako rozhovor hluchého s natvrdlým: sedím si doma v županu (po těžké nonintelektuální práci jsem ze sebe musel smýt špínu fasád celého světa), když tu se ozve Skype. Antonio moc nemluví anglicky a dosud mi psal španělsky, takže jsem si jeho zprávy překládal pomocí Googlu. Já taky moc nemluvím anglicky, ale on naštěstí nic neslyšel, protože neměl reproduktory. Takže celá konverzace probíhala tak, že on mi udílel instrukce, jak se dostat ke klíčům, protože až přijedu, on v Madridu nebude, a já jsem poslouchal a kýval (a gesty naznačoval, že je všechno ok). Během pěti minut bylo hotovo. Madridský byt připraví uklízečka v pátek. Čeká mě osm báječných dní v Madridu, aniž bych při každém opuštění příbytku musel zvonit na babičku od majitelky, aby mi bzučákem otevřela vchod, jako minule v hostelu. Pravda, Antonio nebydlí zrovna na Fuencarralu, ale kvůli pocitu svobody to rád risknu.
