Přísná paní z Drážďan
Ty víš, můj deníčku, že občas se mi v životě něco nepovede. A taky víš, že až na víceméně sporadické špičkování s jedním berním úředníkem nemám opletačky s autoritami. V Praze si poctivě kupuju jízdenky na metro i na tramvaj, i když jedu třeba jen dvě zastávky, a navíc v noci. V Drážďanech jsem jel asi osm zastávek, takže jsem ani neuvažoval o tom, že bych jel načerno – ostatně ta dvě eura mě nevytrhnou. Jenže jsem tentokrát nastoupil v hrozném stresu a ve strachu z náhlé ztráty 3 kil stříbra, které jsem chvíli předtím pořídil. A tak jsem těžko mohl postřehnout, že na automatu na jízdenky mačkám místo červeného tlačítka tlačítko zelené, které je hned vedle a zdálo se mi lepší a které znamená zlevněné jízdné pro děti do 14 let. Uznávám, že na čtrnáct nevypadám, ale zdráhám se uznat, že vypadám aspoň jako černý pasažér. Ani trochu uznalá ale nebyla revizorka, která přišla hned poté a jíž jsem svou hříšně špatnou jízdenku suverénně ukázal. Místo abych utíkal nebo vystoupil, dal jsem jí následně i občanku, takže pak už nebylo zbytí. Druhá příhoda z druhého cestování drážďanskou MHD mě tak tentokrát stála 20 eur.
