Pařížské dozvuky

Tak zase doma. A opět fascinovaný možnostmi, jaké moderní doba nabízí. Ještě téměř ve čtyři hodiny jsme byli v hloubi pařížského velkoměsta a v deset večer doma, na středočeském venkově, a to mě mezitím čekala ještě korektura naproti Moulin Rouge, v denním světle tak tichému a nudnému, tentýž kolotoč v hotelu, kam jsem dojel pro uschovaný kufr, a také na letišti, a to těsně před nástupem do letadla. Na tento kolorit našich cest jsem si ale už zvykl a snažím se brát ho s nadhledem. Ostatně můžu si za to sám, že jsem si za dvanáct let nevychoval žádného nástupce (klientka to po mém návratu zhodnotila jasně: Jste prostě nepostradatelnej, i ve frontě na letadlo.)

I když odhlédnu od toho ne příliš povedeného pracovního pondělí, které mě připravilo o návštěvu Champs Elysées, jsem tentokrát docela rád, že jsem doma. Jednak jsme návštěvu Paříže chápali od začátku jen jako víkendový výlet, během kterého člověk nestačí načichnout víc než moje ucaprtané nohy, jednak mi Paříž prostě k srdci nepřirostla. Uznávám ale, že stojí za to ji navštívit, protože má své nepopiratelné kouzlo. Nicméně obzvlášť doporučuju návštěvu snobům. „Jsem v Paříži,“ to zní hrdě. Vyzkoušel jsem to a opravdu to funguje.

Ale abych Paříži úplně nekřivdil, což rozhodně nebyl můj cíl, jak by se několika mých předchozích příspěvků mohlo zdát, a upřímně uznávám, že si to ani nezaslouží: to město si žije svým vlastním životem, do kterého někdo, kdo ho navštívil jen na několik málo dnů, nemá možnost jen tak proniknout. Nahlédne na něj jen jakoby zvenku, a i když se snaží zdejším lidem porozumět a tu a tam se z úcty k nim pokusí použít nějaké to slůvko v jejich tolik krásném jazyce, zůstane napořád cizincem. Ale královna na Seině nežije nakonec jen jeden jediný život, má jich v rukávu hned několik a všechny jsou svým způsobem zvláštní a více méně inspirativní. I když už možná mnohá místa ztratila své někdejší kouzlo a všichni ti bohémové, kteří zde trávili život v zakouřených kavárnách a přespávali v levných bytech, by se dnes divili, z kolika podniků vybudovali jejich potomci hotely nevalné kvality a prodejny nesmyslných suvenýrů, které se snaží zavděčit všem.

Přestože na většině míst, která se stala pro francouzskou metropoli symbolem, je cítit duch snahy o výdělek za každou cenu, Francouzům, jejichž jsou Pařížané dostatečně typickým vzorkem, nelze upřít jejich bezstarostnost a schopnost dívat se na život jinýma očima – takovýma, které jsou Čechovi takřka nedosažitelné. Ačkoli zde existuje velké množství bezdomovců a žebráků všeho druhu (a vynikají mezi nimi mnohahlavé skupiny „hluchoněmých“, kteří z vás dostanou, předstírajíce, že sbírají podpisy pod petice za lepší život handicapovaných, poslední úspory), pohoda a pohostinnost, které vyzařují z majitelů mnoha barů, občerstvován a zejména pekáren, zůstávají zas a znovu odzbrojující. V Paříži neexistuje, abyste tu v neděli ráno nekoupili čerstvou bagetu k snídani, na to mají Francouzi své požitkářství až příliš v lásce, a provozovatelé drobných provozoven, o kterých si nelze myslet, že by si žili na vysoké noze, se nikdy, bez ohledu na to, jaká je denní či noční hodina, netváří nevrle.

Stalo se mi, že jsem do obchodu – a byl to obchod velký, součást obchodního řetězce – přišel v sobotu večer po zavírací době, a přitom mě pustili dovnitř a – světe, div se – s úsměvem mi za 40 centů prodali tři litry pitné vody. Záchody v restauracích je možné tady používat téměř bez optání (ovšem jsou i výjimky!). Tedy ne že by jejich kvalita odpovídala českým hygienickým normám, ale o to člověku, který se právě potřebuje vyprázdnit, až tak nejde. Zamykání toalet v českém McDonaldu nebo nápisy na dveřích, že WC je určeno jen pro hosty restaurace, je tady nemyslitelné.
Přestože jsem za tři dny v Paříži letmo zažil jarní nápory turistů, z nichž mi šla hlava kolem, i tady jsem potkal několik míst, o kterých jsem přesvědčen, že jejich návštěva stojí za to a jako by stála stranou všeho marného snažení. Myslím, že každý, kdo by se rozhodl psát průvodce bohémskou Paříží, přes ukrutnou změnu, jíž si město na Seině prošlo, by tady objevil spoustu malebných zákoutí, romantických kaváren a neodolatelných lokalit, které dosud neztratily své kouzlo.

Já jsem jedno z takových objevil na vrchu Montmartre v předvečer našeho odjezdu. Pravda, místo je sice tak jako spousta jiných ovlivněno turismem, přesto má ale svůj výraz, ale na návštěvu si vyhraďte čas večer, protože během dne je to místo plné malířů, karikaturistů a vystřihovačů siluet. Najdete ho za bazilikou Sacre Coeur, a když se odtud vydáte směrem na čtvrť Pigalle, nemůžete minout ulici Rue Lepic, v níž stojí dům, v němž bydlel bratr Vincenta van Gogha a kde holandský malíř nějaký čas bydlel. Je zde i kavárna, ve které se odehrává děj Amélie z Montmartru a ulice končí na Boullevard de Clichy u světoznámého kabaretu Moulin Rouge. Umím si představit, že právě tady bych strávil několik dní v opojení lahodným francouzským vínem a výbornou kávou, obsluhovaný ochotným číšníkem a píšící některý ze svých textů. Možná by ale bylo lepší – pro jistotu – přesunout se o několik desítek let zpátky, do doby, kdy ještě tolik nešlo o to prodat příchozím reprodukce plakátů Toulouse-Lautreca, Muchy nebo jiných malířů té doby.

V Paříži jsem zažil i několik příhod, které stojí za zaznamenání. Vévodí jim jedna, která je sice nevýznamná, ale o to více žádostivosti vyvolala zejména v dušičkách mých bezelstných dětí. Když jsme v sobotu hledali jako důležitý cíl našeho výletu Eiffelovku a byli nuceni procházet nekonečnými ulicemi nevímčeho, u jednoho domu postávala u dveří asi osmdesátiletá stařenka. Opírala se o domovní zvonky a gestikulovala na mě, abych ji následoval. Děti zůstaly za dveřmi, a tak mohly jen odhadovat, co se ve vchodu děje. Neumím francouzsky a ona žena zjevně nebyla schopná nebo ochotná mluvit anglicky, natož česky, přesto mi posunky naznačila, že potřebuje pomoci s nákupní taškou na kolečkách do schodů. Šlo jen o jedno patro a já jsem si ten den připsal k dobru jeden užitečný skutek, a to téměř bez práce.

Další dávku bezděčných dobrých skutků jsem si zapsal ve chvílích, kdy jsem byl schopen vyrovnat se s nepřízní osudu a francouzské ledabylosti. Proč se například v metru neprodávají jednotlivé jízdenky, ale jen sada deseti kousků nebo proč v nelze v automatu na Gare du Nord pořídit dětskou jízdenku na letiště Charlese de Gaulla, a když už se proklikáte nabídkou ďábelského stroje, proč nejde platit bankovkami, když je cena několik desítek eur, ale jen mincemi nebo kartou, nepochopím a chápat ani nechci.

A tak v mém srdci a v mysli zůstává Paříž jako metropole, jejíž návštěva je sice téměř povinná, ale o to víc poněkud rozpačitá. Ale slibuju, že až tam pojedu nebo poletím příště, sepíšu průvodce místními kavárnami. Na jejich návštěvu – až na jedinou světlou výjimku poblíž Centre Pompidou – nebylo tentokrát moc času ani prostoru, protože vzhledem k přítomnosti dětí musel být třídenní pobyt poněkud akčnější.

kavarna_montmartre

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
16 ⁄ 8 =