Kuráž, tu ona má velkou
Není mi úplně jasné, proč to na světě chodí tak, že lidé, kteří moc moudrosti nepobrali, mají v životě o to větší kuráž, ba co víc, proč dokonce platí přímá úměra, že čím méně toho mají ostatním co říct, tím větší požitek z rochnění ve vlastní důležitosti jim dává jakákoli funkce.
Nedávno se v naší poštovní schránce uprostřed vesnice objevil cár papíru s hlavičkou obecního úřadu. Místostarostka v něm vyhlašuje takové „malé místní referendum“ a vyzývá lidi, aby se vyjádřili, zda souhlasí s přemístěním dětského hřiště.* Nejen že chyběla obálka, do které jsme měli odpověď vložit (vzal to ďas, ten dvacetník ve prospěch obce ještě obětuju), ale text se hemží pravopisnými hrubicemi a občas ztrácí nit natolik, že kdyby si ho ta nebohá žena nechala sepsat kdekterým puberťákem po dvou lahvích vína na mobilním telefonu s aktivovanou té devítkou, nemohlo by to dopadnout hůř.
(Mimochodem, to jí to stádo nestojí ani za to, aby těch pár desítek dopisů aspoň osobně podepsala, když po lidech něco chce? Poloúřednické ptydepe smíšené s neformální žoviálností a podepsané neosobní zkratkou v. r. je kombinace hodná obecního Pepy Vysokoče.)
Jistě, jde jenom o nějakou nesmyslnou anketku, která se dá na kýženou stranu zvrátit třeba tím, že A4 vylovenou ze schránky okopíruju a vhodím do schránky zhruba v množství rovnajícím se 60 % místní účasti v posledních volbách. Jenže místostarostka je kupříkladu autorkou vyhlášky o odpadech, která nás za prvé obsahem vrací o mnoho let nazpět a za druhé i ona svědčí o tom, že dotyčná musela dost často na hodinách češtiny chybět, takže význam mnoha odstavců to značně deformuje, což může být u vyhlášky dost podstatný problém. Navíc tu a tam se něco odkazuje na něco, co je úplně jinak, než by mělo být, jinde něco vypadlo a tak dále. Tedy abychom jí neubírali na snaze, naštěstí někde velkou část opsala, takže se v dokumentu občas objevuje věta bez pravopisných chyb.
Nemusíme být hned tak přísní a chtít po obyčejných lidech, aby formulovali zrovna jako Čapek a pravopis a gramatiku ovládali jako ředitel Ústavu pro jazyk český. Jenže když jsou vyhláška o odpadech a přesun hřiště jedinými důležitými tématy čtyřletého volebního období, mohla by se ta paní na své veřejné texty trochu usilovněji soustředit. A kdyby uměla aspoň to, kvůli čemu na úřadě je, a byla schopná správně evidovat občany, aby jim tím nezpůsobovala škody, dala by se jí několikaletá absence na základní škole prominout. A kromě toho, já si taky doma nedělám elektrické rozvody sám a PHP neprogramuju.
A tak jsem se přes datovou schránku zeptal na význam jednoho komplikovaného a zjevně nad ránem po opravdu těžké noci sepsaného souvětí…
Dnes mi přišel dopis od „obce Skuhrov“. Na několika řádcích by se Word ztrhal, kdyby měl podtrhnout všechny neřesti. Ač odpověď na dotaz text neobsahuje, pochopitelně jsem musel dostat najevo, že ostatní se přizpůsobili.
* S tím hřištěm to bylo tak: Před lety dostal nápad vybudovat ho můj tehdejší kamarád a stále ještě soused. Myšlenka veskrze dobrá ale narážela na to, že už jsem zažil poměrně dost hurá akcí na to, abych tehdy nebyl na pochybách. Když obec na stavbu přispěje a vyčlení místo a mladí rodiče hřiště v nadšení vybudují, co bude za několik let? Tehdy všichni slibovali, že se vždycky nějak domluví, pár peněz na renovaci oprýskaných barev seženou a všichni budou šťastní. Já a jeden můj kamarád jsme jako jediní namítali, že bez jasných pravidel bude takový model fungovat jen chvíli. Pak děti odrostou, rodiče začnou jezdit do práce a bude po legraci – hřiště zaroste býlím a vrátka zpuchří. Byl jsem za skvělonápadokaze. Stále ještě soused mi přede všemi pro patnáct minut slávy a uznání matek vrazil nůž do zad a všichni si zamrmlali, jaký jsem magor. Hřiště se vybudovalo a naše rodina téměř stoprocentně dodržovala nepsaný a nevyslovený zákaz jeho návštěv. Dnes, po letech, hřiště zarůstá býlím a vrátka jsou už dávno zpuchřelá. Jen si mě od té doby dost lidí pamatuje a tu a tam mi někdo vyčte, že hřiště, o jehož vybudování jsem se tehdy tak zasazoval, dnes zarůstá býlím…