Cesta do pekel: jedete s námi?
Představte si následující situaci: Jednoho dne doma zjistíte, že horko těžko splácíte hypotéku na dům, snižují se vám příjmy, ale úroky z úvěrů jsou nebývale nízko. Víte, že v dalších letech si novou televizi a každoroční dovolenou na Azurovém pobřeží neodpustíte, a tak si pro jistotu s předstihem půjčíte další peníze.
Vaše budoucnost je nejistá, ale vy se přesto cítíte jako mistr zeměkoule. Naléhání finančního poradce na vás nezabírá – své peníze si nejlépe opečujete sami. A protože vám doktoři našli rakovinu, nemusí vás trápit, co bude za dalších pár let. Vy se do té doby rozhodnete žít nad poměry, na just sousedovi, kterému začali jeden po druhém chcípat králíci.
Zdá se vám taková představa příliš zvrácená? Přesně tak v současné době přemýšlí a nepochybně zcela shodně jedná ministerstvo financí, správce české státní pokladny. Volební preference strany šéfa toho úřadu rapidně klesají v přímé úměře k vulgárním vystoupením oficiálního místopředsedy partaje, takže po příštích volbách už po TOP 09 patrně neštěkne ani ten nejprašivější kojot, a faktický vládce topky přesto zůstává hluchý vůči všem varováním, jež k jeho uším doléhají z mnoha stran. Rozhodl se hrát vabank, ale na rozdíl od zoufalých a často asociálních gamblerů nemá co ztratit: sází totiž peníze, které nejsou z jeho peněženky a které nemusel sám v potu tváře vydělat. (Poznámka na okraj: Pro hazardní průmysl má přitom mimořádné pochopení.)
Cíl: ještě víc se zadlužit
Ocitnete-li se jako rodina v nepříjemné finanční situaci, možná vám vaše čest – jste-li opravdový chlap s gulema – nedovolí žít na úkor vlastních dětí a odhodláte se s tím něco udělat. Dost možná prodáte kravku, která toho dost sežere a už nedojí jako dřív, přestěhujete se do menšího bytu, protože uznáte, že bydlet v mezonetovém 8 + 3 ve třech lidech je zbytečný luxus, a svůj rodinný rozpočet prohlásíte za úsporný. Protože v příjmech už nebude kde brát (sám už třeba pracujete na tři směny a manželka si ze soucitu k vám přibrala k pravidelnému zaměstnání místo prostitutky), maximálně ořežete výdaje. Děti ostatně nemusejí brát lekce klavíru od šéfdirigenta České filharmonie a osobně si odpustíte každodenní green fee na Karlštejně, protože vám stačí dojet jednou za dva dny třeba aspoň do Berouna.
Jenže pokud jsou peníze, které na tohle všechno vydáváte, úplně cizí, zkrátka a prostě ničí, je hrozně lákavé nebýt nepopulistou.
Mantra snižování schodku
Vaše proklamace, že snížíte zadlužení, které se možná zpočátku mohly někomu zdát sympatické, najednou z nepochopitelných důvodů začnou brát zasvé. Místo toho, abyste začali svůj dluh snižovat, začnete si jako šílení půjčovat všude tam, kde vám půjčí „levně“ a kde vám třeba své peníze přinesou včetně zájezdu do Albánie na zlatém tácku až pod nos. A protože jste vystudovaný chemik, možná vám potud, než rakovina totálně rozežere všechny vaše vnitřnosti, nedojde, že pořizování dalších a dalších půjček, byť za nižší úroky, je jen dalším prohlubováním dluhu. Jako správný hospodář byste si přece měli říct, že snižováním celkového deficitu není dělání dalších dluhů, ale postupné splácení všeho, co jste si až dosud půjčili, a nové dluhy nedělat.
A tak se současná česká vláda zaklíná jakousi mantrou snižování rozpočtu, které ale ve svém důsledku neznamená nic jiného než stále vyšší a vyšší zadlužení. Postavit vládní politiku a ostatně i nutnost udržení vlády za každou cenu na snižování schodku veřejných financí je bláznivý cíl. Schodek se totiž snižuje jen relativně: klesá každoroční žití na dluh oproti roku předchozímu, ale celkové zadlužení se zvyšuje.
Nižší HDP, vyšší dluh
Je to paradox. Zatímco vládě se zuby nehty daří schodek rozpočtu snižovat, procento zadlužení vzhledem k hrubému domácímu produktu roste. Zatímco přibližně ještě před rokem se Česká republika pyšnila krásnými necelými 40 procenty celkového zadlužení k HDP, v dalším období jsme tuto hranici, kdy už je podle expertů třeba dávat si pozor, překročili. Oproti Řecku, jehož dluh překračuje HDP několikanásobně, jsme na tom pořád velmi dobře, ale pozor! I když se třeba Nečasovi a jeho partě podaří splnit misi, i ona tři procenta deficitu, která si vetkla do svého erbu jako rodový znak, přispějí k dalšímu zadlužení Česka.
A protože s HDP to je tak, jak to je, a jeho výrazný růst, pakliže vůbec nějaký, není možné očekávat, procento celkového dluhu bude nadále stoupat. Utěšujeme-li se tím, že se zadlužujeme stále méně, je to, jako když spoléháme na kouzelnou hůlku, která by nám pomohla tento trend zastavit.
Udlužit se k smrti
Udlužme se k smrti a buďme ještě rádi, že nás nepostihne nic, proti čemu bychom nemohli bojovat. Taková tsunami má oproti politickým exponentům, které přece jenom máme možnost jednou za čtyři až šest let (podle toho, o jaké volby zrovna jde) vyměnit, svou neoddiskutovatelnou nevýhodu: zaútočí ve chvíli, kdy se přírodě právě zachce, a s intenzitou, jakou můžeme jen těžko odhadovat.
Nemějme to ministrovi Kalouskovi ani premiéru Nečasovi, který svému podřízenému ve vládě tak rád a tak často tiše sekunduje, za zlé. Oni své poslání a svou výzvu – bojovat za naši finanční svobodu – myslí upřímně.
Kdo zaplatí složenky?
Současný ministr financí rozeslal v rámci volební kampaně své nové strany v roce 2010 spoluobčanům imaginární (byť hmatatelné, neboť papírové) složenky. Chtěl jim tím dát najevo, že každý z nich, a to včetně nemluvňat, se na státním dluhu České republiky podílí 121 tisíci korunami. Tentýž člověk – Miroslav Kalousek –, jen o pár měsíců a několik panáků starší, by se dnes měl pochlapit, otřepat se ze své kocoviny a minimálně sežrat diplom pro nejlepšího ministra financí střední a východní Evropy. Za dobu, která od oné kampaně uplynula, nás totiž každého zadlužil o dalších téměř 40 tisíc korun.
ČLÁNEK VYŠEL NA SERVERECH PENÍZE.CZ A FINMAG.CZ.
