Jak už víme, vyjet s dítětem za hranice není těžké, horší je přimět livrejované pány na hranicích, aby rodinu pustili do cizích krajů. Pokud děti nejsou zapsané v pasech rodičů, musí mít vlastní doklady, a to i tehdy, když se jedná o pohou formalitu a děti by se do pasu zapsat daly. Od září se to totiž nemůže. Jenže vybavit dítě cestovním dokladem znamená posbírat po domě, banánových krabicích, které s milovníky nostalgie cestují už od kolejí, a šanonech se všelijakými nesmysly rodné listy dětí, rodné listy rodičů a podle některých zdrojů (zjevně špatně informovaných) také oddací list rodičů, to všechno zanést na matriku, která sepíše žádost a tu pošle na matriku krajského úřadu. Krajský nesmysl v budově velké jak pět stodol má 60 dnů (sic!) na to, aby vystavil potvrzení o státním občanství nebohých dětí a poslal ho buď žadateli, nebo na určený úřad. A v kukani, kde vydávají cestovní doklady, mají dalších 30 dní na to, aby vyřídili žádost o dětský pas, který pochopitelně dostanete za dvě odevzdané fotky (je možné fotit půlroční děti s dudlíkem? – při nejbližší příležitosti si tímhle dotazem zkusím někde rýpnout) a nějaký bakšiš na přilepšenou pro byrokraty. Plánujete dovolenou na začátek července? Může být pozdě…
Možná o tom Chleboun blognul i tady:
4 Odpovědi na “Breviář cestovatele po Evropě II. aneb Úřední himl hergot…”