Případ z velkopodnikatelské praxe
Včera mi napsala jedna klientka z agentury, co si na nás vzpomenou zhruba jednou za čtvrtletí, že by potřebovala korektury tří vět v češtině a tří vět ve slovenštině, ale že v tom nesmí být žádná chyba, a jestli jsme pojištění, na kolik a zkrátka vypadalo to na príma kšeft – nejdříve stres z toho, že to někdo zvojtí, pak pár telefonů kvůli ujištění, jestli se to nebo ono píše opravdu tak a ne jinak a nakonec vyfakturovaná stovka, která nás na účetní a poplatcích bance vyjde tak na padesát káčé. Ale protože před výzvami neutíkám, klientce jsem vysvětlil, že jsme pojištění na tři miliony, ale že se obávám, že pokud vážně k něčemu dojde a budeme chtít plnění po pojišťovně, když uvidí nepoměr mezi cenou a škodou, zvysoka se na nás vykašle.
Dnes dokonce volala, že už by to potřebovala vyřídit, že škoda by mohla být patrně vyšší než tři miliony, a jestli jí dám nějaké dobrozdání, že za ni budeme odpovídat. Pravděpodobnost, že v celkem šesti větách uděláme chybu, je docela malá, ale ani tak nejsem blázen, tak jsme se domluvili, že jí pošlu formulaci ze smlouvy s klienty o pojištění a ona si to nechá schválit u šéfové.
Mezitím jsem se podíval na text, který poslala, a zjistil, že hned první věta dosahuje takových kvalit, že není možné pochopit, co tím chtěl básník říct, a napsal to klientce. „V žádném případě neopravujte stylistiku, tu bereme na sebe! Opravte jen pravopis a gramatiku,“ vyjádřila se. A tak jsem navrhl, ať do třístránkové smlouvy-objednávky, která mi přistála v mailu, napíše, že opravíme jen pravopis a typografii, protože chyby v textu jsou gramatické a pod hrozbou pěti nebo kolika milionů se pod ně nepodepíšeme.
Když mě potom už poněkolikáté uháněla, co té objednávce říkám, rozhodl jsem se to zkrátit, a to razantně… Přeformulovali jsme texty, aby dávaly smysl, opravili je v češtině a slovenštině a neoficiálně jsem je do té agentury poslal. A zadarmo.
