Předvolební nostalgie
Dnes je velký den. Čeká nás historicky první přímá volba prezidenta republiky. Čeští voliči dostali tento akt od voličů darem, jsou totiž škodolibí a už léta nevědí, jaké piškuntálie by jim ještě poté, co rozkradli tuto zem a rozvrátili morálku, vyvedli. Ne že by ovšem jim tato výsada slušela víc, oni se jí zhostit elegantně neuměli.
Sám sebe se snažím přesvědčit, že je dobré tentokrát k urnám jít, ale stejně jako jakékoli jiné volby i tentokrát cítím spíš znechucení a podivné nucení vycházející z pocitu, že z devíti zbylých kandidátů budeme volit nejmenší hrůzu. Ve všeobecném zhnusení z čerstvé amnestie končícího prezidenta, který si rozhodně nemůže říkat „prezident lidu“, přesto jako bychom si měli oddychnout, ať už zvolíme, co zvolíme.
Když si zbývající devítku srovnávám, nevím, koho volit. Vím jen, koho nevolit, a to mi přijde dost málo na to, abych do volební místnosti nakráčel dostatečně sebevědomě. Tak to vezměme popořadě.
Koho volit nebudu?
Nebudu volit nikoho ze stranických kandidátů, tedy těch, kterým ke kandidatuře stačilo jen pár podpisů.
Jiří Dienstbier je podle mě člověk, který má ve svých 43 letech zjev papaláše jako vystřiženého ze sjezdu předsedů JZD v osmdesátých letech, jen se o něco líp oblíká. Občas podezřívám jeho otce, že se někde na nějakém divokém mejdanu více než spřátelil s Milošem Zemanem a že jeho syn víc rysů převzal právě po Zemanovi. Navíc svou poslední kariéru až příliš postavil na svém otci, kterého nahradil v Senátu a od té doby jeho hvězda stoupá, byť mu sami spolustraníci často házejí klacky pod nohy. Ale příslušnost ke straně sobotko-haškovců ho přesto výrazně hendikepuje.
Ještě mnohem nepřijatelnější je pro mě osobně Přemysl Sobotka, člověk, který se ve vysokých patrech politiky pohybuje už dlouhou dobu, ale o kterém toho vím dost málo na to, abych si ho byl schopen ztotožnit s nějakými myšlenkami. Je to typický produkt stranické politiky. Nepamatuju si, že by měl někdy na něco názor, a pokud, tak naprosto nevybočuje ze stranické linie. Co mi na něm má být sympatické? To, že se ohání svým otcem perzekvovaným komunisty, a přitom studoval VUML?
A ještě víc slizu ukapává z Karla Schwarzenberga, jehož podpora, jak se zdá, nabývá v posledních dnech na síle. Jeho příznivci si cení jeho smyslu pro humor, moudrosti a nadhledu, ale také toho, že si jako snad jediný z kandidátské elity nezadal s komunisty. Jenže za poslední léta si zadal se současnou garniturou, a to bez diskuse, a kdyby byl nad věcí a viděl kolem sebe všechnu tu špínu, o níž vykládá rádobyvtipné bonmoty (pokud je mu jeho patlalština zrovna rozumět), musel by jako čestný člověk buď trvale kritizovat, nebo odejít. Neudělal ani jedno ani druhé, a když zrovna neusíná, přikyvuje Kalouskovi a cítí se jako symbol čistoty a osvícení. To není vzor ctnosti.
I když musela získat nominaci od občanů, je stranickou kandidátkou také Jana Bobošíková, přestože reprezentuje svůj vlastní politický projekt. Když odhlédnu od skutečnosti, že ta ženská s vizáží dominy by byla ochotná kandidovat i na funkci předsedy Svazu zahrádkářů, jen aby za to získala nějaké body (u koho ale?), z její kandidatury čiší snaha dát vědět o svých politických postojích a prokázat propagační služby své Suverenitě. Co čekat od člověka, který razantně kritizuje Evropskou unii, ale sám celé volební období využíval výhod europoslance včetně zaměstnávání vlastního manžela jako asistenta?
Také Miloš Zeman je stranickým kandidátem, ale i on musel získat desetitisíce podpisů. To svědčí p jeho dlouhodobé popularitě, i když na Hradě by působil podobně jako jeho předchůdce. Můžeme si být jisti tím, že by společnost popularizoval naprosto stejně jako Václav Klaus. Zeman je jedním ze dvou kandidátů, jehož názory mi nevadí. Na rozdíl od jeho odpůrců si nemyslím, že se neumí chovat, když sedí v top společnosti a oproti Schwarzenbergovi má mnohem víc nadhledu a smyslu pro humor. Jelikož to dlouhou dobu vypadalo na druhé kolo v obsazení Fischer – Zeman, viděl jsem svou volbu poměrně jednoznačně a uměl jsem si představit, že Zemana bych volit mohl. Ani tu kolovrátkem omílanou opoziční smlouvu bych mu nevyčítal, ve srovnání s dnešní nečasovsko-kalouskovskou klikou, která drtí všechny, koho se jí zachce rozmáčknout, a věrné obsazuje do tučných pozic za bílého dne to byl jen slabý odvar, navíc u Zemana platí, že když něco slíbí, dodrží to, což je vlastnost v těchto zeměpisných šířkách velmi vzácná. Ale pachuť z neprůhlednosti jeho pozadí (a nemám na mysli to, které si dnes a denně hýčká v houpacím křesle s cigaretou a sklenkou becherovky v ruce) je až příliš silná. Že nechce vysvětlovat a dívá se na poznámky na toto téma s „nadhledem“, není plus moudrého starce.
Když už jsem zmínil Jana Fischera, musí coby jeho průzkumový soupeř z míst nejvyšších přijít hned po něm. Bude-li právě on, Honza, který se chce zavděčit všem, a proto na všechny strany rozdává falešné úsměvy, naším příštím prezidentem, pak nás prosím ochraňujte všichni svatí. Ne že by nám přímo uškodil, ale při představě, že nám vládne kariérista, mě mrazí. Fischerova sláva měla skončit se skončením českého předsednictví Radě Evropy, pak se měl odporoučet, poděkovat za vystavení na slunci a vrátit se do statistického úřadu. On ale dovládl, pak se uklidil na lukrativní místo do Londýna a vrátil se ve chvíli, kdy si vzpomněl, že byl kdysi nejpopulárnější premiér české historie. Na to, že to bylo hlavně kvůli tomu, že byli lidé permanentně zhnusení politikou a že sehrál roli bílé ovce, si ale jaksi vzpomenout neuměl. Nevadila by mi jeho komunistická minulost, ve straně byl kdekdo, ale když už tam byl, proč to tajil, když věděl, že příslušnost ke straně je důležitým stigmatem? Bezpáteřnost je zkrátka styl tohoto šedého člověka, úředníčka tělem i duší, který „se před nikým schovávat nebude“. Proč by musel, když se snaží každému za každou cenu zavděčit? Jedno pozitivum ale jeho případné volbě do prezidentského úřadu nemůžu upřít: zpečetili bychom jí zbytečnost té funkce.
Stejně jako Bobošíková nechala se i Zuzana Roithová zlákat výhodami bruselského labyrintu plného papírů, lidí s aktovkami a kvazidůležitých institucí, jejichž fungování jsem dodnes nepochopil. A stejně jako ona je stranickou kandidátkou a možná chce pomoci KDU-ČSL. Každopádně se teď této ženě, možná čestné a upřímné, najednou zželelo české kotliny a přicválala jí na pomoc. Ocitá-li se ale nějakou dobu v nejvyšších patrech politiky, měla o sobě dát vědět dřív, než jí šlo o podporu občanů, o něž jí podle jejího krátkého, leč univerzálně dobře znějících hesel, jde. Proč z Bruselu není slyšet? Protože k nám přes šustot papírů její hlas nedolehne?
Když se někdy dívám na nějaké abstraktní obrazy, často mám problém najít na nich to, co pojmenoval autor. Stejně tak si připadám, když čtu volební program všudezvané Táni (podle volebního lístku se jmenuje Taťána) Fischerové. Vychází z programu Klíčového hnutí a je tak nekonkrétní, že proti němu vůbec nikdo nemůže nic namítat: louky na celém světě by měly být rozkvetlé, kytičky na ní voňavé, lidé by neměli ubližovat zvířátkům a všichni by se měli mít rádi a měli by žít v bratrství. Možná je dobře, že je takový program nerealizovatelný, protože bychom se ufrázovali. Přiznám se, že Fischerová byla v posledních dnech vedle Zemana mojí favoritkou, když jsem postupně vyřadil téměř všechny zbývající kandidáty. Jenže tahle prázdnost několikastránkového textu o jejím programu bez jakéhokoli náznaku návrhu řešení mě dojala tak moc, až jsem ve vzteku takřka sežral její volební lístek.
Jednu dobu byl mým kandidátem i Vladimír Franz, člověk, kterého jsem po přečtení rozhovoru kdysi považoval za velmi výraznou a vyrovnanou osobnost. Navíc jsem jeho volbu považoval za vzdor proti vládnoucímu establishmentu. Je sice mimo mísu takové věci srovnávat, ale kdyby ODS, TOP 09 a zbývající neidentifikovatelné pidiseskupení, jež drží současnou koalici u moci, dostali na frak zvolením Franze, bylo by to podobné, jako když je v posledních volbách vypráskali komunisti. Jenže ten maorský chlap se stal obětí své vlastní kandidatury, která mu přerostla přes hlavu, takže nejen začal neskutečně blekotat o nejrůznějších tématech, ale taky ztratil glanc a charisma. Jeho někdejší koketování s nácky by mi nevadilo, ne že by to byla moje krevní skupina, ale co už, jenže to že namísto umělecké nonšalance, bohémství a „lidovosti“ je natolik toporný a urputný, že se stal parodií sebe sama. Děkuji, nechci.
Jinými slovy, nemám koho volit. Příště chci spolu s tištěnými lístky dostat jeden, který bude prázdný. Napíšu na něj jméno člověka, kterého si vážím a kterého bych na místě prezidenta volil když ne všemi deseti, alespoň šťastnými sedmi.
Nebo mi prosím odeberte voličské právo, neboť ho nejsem hoden.
P. S.: Patrně jako jeden z mála jsem přečetl i politický program Vladimíra Dlouhého, kandidáta, který se z byznys sféry vyloupl na politické scéně po mnoha letech. Kampaň pojal ve velkém stylu, protože brožura, ve které seznamuje se svými názory, má hlavu a patu.
Řeč tu nebyla o Tomio Okamurovi, jehož zvolení za prezidenta hrozilo národu rovněž. Ačkoli si poslední dobou až příliš často dělám spojnici mezi Nečasem, Kubicem a Ministerstvem vnitra, které posuzováním pravosti kandidátních listin rozhoduje o přijetí či nepřijetí, doufám, že jeho vzestup končí v Senátu, který jeho kvality zhodnocuje až příliš. Postavení úspěchu na tom, že se do dvaceti let počurával a pak se díky mediálnímu obrazu vypracoval na „úspěšného podnikatele“, není nic, co by bylo hodné obdivu a dodávalo mu jakékoli kvalifikace.
