Je mi líto, že se budu opakovat, ale nákupy přes internet opravdu nejsou žádná výhra. Jednu docela objemnou objednávku jsem nejprve provedl v jednom obchodě, a to celkem třikrát, protože košík si nepamatoval, co jsem do něj vložil, ani když jsem se přihlásil. Když už jsem chtěl objednávku konečně poslat, košík ji zase zapomněl, takže jsem se naštval a šel vybírat jinam. Všech jedenáct položek jsem vyhledal (některé nahradil jinými) a objednávku hned zatepla poslal. Když se asi pět dní nikdo neozval ani nereagoval na maily, došla mi trpělivost a zavolal jsem tam. Chlapík na druhé straně byl takový ten týpek no problem, prostě všechno bylo v pořádku a za pár dní měla zásilka přijít. Když jsem čekal dalších asi pět dní, znovu jsem neodolal vábení neosobní komunikace a co nejponíženěji jsem ty zavodáře požádal, nemohli-li by mi odpovědět, zda se mým nevycválaným vyrušováním ráčí obtěžovat. Za dalších 24 hodin mi ruply nervy, zadal jsem adresu třetího internetového obchodu a celou proceduru včetně výběru a porovnávání některých položek provedl znovu.
Chcete-li doporučení, adrenalinový zážitek se dá zažít tam, kde prodávají něco specifického. Výrobci takového zboží, kteří většinou neprodávají přes distribuční sítě, mají „e-shopy“ naprogramované manželkami, které si odskočily od škrábání brambor (Viewegh: „Srdečně zdravím české feministky!“). Jeden takový ťunťa objednávku vůbec nedostal, na mail žádající potvrzení zareagoval za týden, za další týden udiveně kroutil hlavou, proč kopii objednávky pořád nemá a za další týden mě konečně ubezpečil, že se se zakázkou něco děje.
Možná o tom Chleboun blognul i tady:
