Malá a velká banka: moderní a zatuchlé
Taky se při televizních spotech propagujících jednu z nových bank culíte při pohledu na otylého bankovního úředníka, ze kterého čiší jeho vlastní nenažranost, zatímco mu mladý, dynamický a bezesporu sympatičtější zástupce Air bank vysvětluje zcela nepochopitelnou věc, že mnohé služby lze klientům poskytovat bezplatně?
Já ano. A na rozdíl od spousty lidí, kteří nehoráznou nenasytnost tradičních bank dosud neprohlédli, vím, o čem se v reklamě mluví. Protože si to i přes svou osvícenost můžu dovolit, nabízím srovnání.
Důvod jít jinam
Banky operující v Česku už pravidelně ohlašují miliardové zisky. Bez ohledu na to, co se děje ve světě s ekonomikou a financemi a jak na tom jsou jejich zahraniční matky (většina „našich“ bank má zahraniční vlastníky), české banky jsou za vodou. Velkou zásluhu na tom mají poplatky, které účtují za nejrůznější operace.
Odborníci uznávají, že český bankovní sektor je silný i díky zmíněným poplatkům. Že svými poplatky podporujeme celé jedno významné odvětví ekonomiky, je přece tak úžasné vědět! Ale jinak neexistuje příliš mnoho důvodů, proč zůstávat tam, kde z našich peněz ukrajují víc než inflace.
Jak jsem slíbil, nabízím víceméně osvícený pohled: přestože mám účty u několika nízkonákladových bank, jeden účet mám i u velké banky. Nemůžu jinak, před několika lety jsem se jí totiž upsal kvůli firemní hypotéce a od té doby platím. Jeden účet jsem pro stejnou firmu zřídil u malé banky, takže opravdu můžu srovnávat.
Nabob vs. sympaťák
Nepřehlédnutelnou odlišností mezi velkou bankou, která má po Praze, kde operuji, několik vyšňořených poboček, a malou bankou, která mi nabízí hlavně pohodlnou správu účtu přes internet (ale poboček má taky dost), je přístup úředníků. Zatímco v nafouknuté pobočce velké banky, kam tu a tam zajdu za svou bankéřkou, protože ona na rozdíl ode mě má chuť a potřebu mě vidět a má na to čas, sedí v hypernavoněném prostředí plném kancelářské výbavy velké množství okostýmkovaných a okravatovaných byznysmenek a byznysmenů, ve skromně vybavené pobočce malé banky, tak prosté, až mám chuť přispět jim nějakými drobnými na lepší pracovní prostředí, mě čekají jen dva tři lidé, sdílející tiskárnu, zkušenosti i osobní pocity. A zatímco ve sterilní pobočce velké banky se necítím ve své kůži, v kanceláři malé banky je mi tak nějak líp a dokážu odpustit i drobné nedostatky a občasná pomýlení, ke kterým zákonitě může někdy dojít.
Jistota vs. riziko
Češi přesto, že jim jsou velké banky schopné naúčtovat jakoukoli sebemenší energii vydanou v jejich prospěch, zůstávají nadále konzervativní a malým nízkonákladovým bankám se daří získávat klienty obtížně. Jistě, když něco funguje, proč to měnit? Těch pár desítek korun měsíčně není zase tolik, nehledě na to, že velká banka jen tak nezkrachuje.
Jenže ve vysvětlení přebývání pod křídly velkého ústavu je chyba. Vklady do 100 000 eur jsou ze zákona pojištěny Fondem pojištění vkladů a takový limit pokryje úspory devětadevadesáti procent klientů. Velké banky sice do fondu přispívají v absolutních číslech víc, ale zatímco při pádu malé banky by nemusel mít problém závazky uhradit, umí si někdo představit, co by se stalo, kdyby padla některá z tradičních bank, i kdyby to nebyla zrovna Česká spořitelna, která má přes pět milionů klientů? Takže jako obyčejnému člověku se mi zdá, že jistěji mám své peníze uložené v malých bankách.
Tzv. dostupnost vs. pohodlná správa
Velké banky často poplatky, více či méně absurdní, obhajují také svou snadnou dostupností. Jejich nesporným, byť poněkud diskutabilním kladem je to, že jsou víc vidět. Zvážím-li ale, kolikrát jsem v minulosti potřeboval potkat přepážkového pracovníka osobně, napadá mě jen tolik případů, že bych je napočítal na prstech jedné ruky. Pravda, když jsem před lety potřeboval od mBank rychlé potvrzení o inkasu, musel jsem jet do Horních Kotěhůlek (na Opatov) do jejího kiosku a následně půjčit obsluze telefon, aby mohla zavolat do banky a ověřit si zadání souhlasu s inkasem v centrále, protože jí došel kredit, ale to byl extrém, který jsem musel podstoupit, když jsem se tehdy rozhodl úvěr, o který šlo, řešit na poslední chvíli.
To, co na bance člověk oceňuje, je naopak to, že zbytečně neobtěžuje a nevnucuje se, když o to nestojím. Na to je ideální obsluha účtu přes internet, kde lze nejen podat příkaz k úhradě, ale také nastavit limity na kartě nebo v lepších případech i PIN k ní. Že bych byl nějaký příznivec vyčkávání ve frontách v pobočce, to nemůžu říct. Takže jestli má banka kamennou pobočku v blízkém městečku, je mi úplně fuk.
Za peníze vs. zadarmo
Ach ano, i o poplatky jde. Běžný účet bych měl v mnoha nízkonákladových bankách zadarmo.
Jak už bylo řečeno, u velké banky jsem se ale před lety upsal kvůli firemní hypotéce a od té doby platím. Platím za vedení běžného účtu, které je schováno v nějakém základním balíčku za bratru 300 korun měsíčně, a banka si jako podmínku poskytnutí úvěru stanovila, že u ní musí mít firma účet. Platím za příchozí a odchozí platby (cca 150 korun měsíčně), protože jako další podmínka se ve smlouvě o úvěru skví požadavek provádět veškeré transakce přes účet vedený bankou. Platím za vedení úvěrového účtu (dalších 300 Kč za měsíc), což znamená jedině to, že banka vždy k desátému automaticky z běžného účtu odečte dvě položky – splátku jistiny a úroky.
Platím a nemůžu jinak, přestože úroky se od té doby podstatně snížily a přestože náklady na úvěr firmě kvůli nesmyslným poplatkům a poplatku za schválení úvěru vyrostou za deset let o nějakých zbytečných 100 tisíc. Tyto peníze bychom v některé z nových bank ušetřili. A platím, přestože banka po mně každý rok chce další a další papíry o hospodaření, potvrzená daňová přiznání a výpisy z katastru nemovitostí, přestože se nemovitost nikdy za žádných dvanáct měsíců ani o kousek nepohnula. A každý rok musí poradce přijít na návštěvu, jako by jim snad nemuselo být jedno, jestli jsme v kanceláři, kterou spolufinancují, nezřídili kupříkladu hampejz.
S obstrukcemi vs. jednoduše
Vrcholem trpěné symbiózy s mým gigantickým bankovním ústavem byla snaha zřídit si smartbanking a obsluhovat účet prostřednictvím chytrého telefonu. Službu banka propaguje hned na titulní straně internetového bankovnictví a zažádat se o ni dá po internetu. Tím však veškeré pohodlí končí.
U osobních účtů používám smartbanking ve čtyřech bankách. V jedné z nich mám i alternativní firemní účet. Pro zřízení stačilo stáhnout aplikaci do telefonu a zaregistrovat přístroj. Někde to bylo jednodušší, jinde složitější, ale proces to byl veskrze tak prostinký, že nevyžadoval vstát od stolu a během několika minut jsem měl přístup na účty ze svého telefonu.
To tradiční banka se ke smartbankingu postavila mnohem zodpovědněji. Poté, co jsem přes internet o zřízení služby požádal, trvalo asi dva dny, než mi z banky zatelefonovala operátorka, která mě dostala na starost, aby mě odkázala na firemní bankéřku. S tou jsem se měl domluvit na podpisu smlouvy (!) a zřízení služby. Není divu, že při takové péči, která zaměstná dva lidi a stojí několik set korun za mzdy zaměstnanců a tisk smluv, požaduje banka za smartbanking poplatek. Ještě štěstí, že mám službu v balíčku, takže aspoň na tom firma něco ušetří.
Nedejte se
Rada jako vždy zní: nedejte se! To v případě nestoudného chování tradičních bank znamená dát sbohem konzervatismu a poté i dotyčnému ústavu. Nemělo by vás nijak rmoutit, že jste spolu třeba už nějakých pár let, banka na vás totiž taky nebere ohledy. I já už se porozhlížím po nějaké, v níž bych refinancoval hypotéku.
ČLÁNEK VYŠEL NA SERVERU Peníze.cz.
