Lisabon
Metropole Portugalska, jednoho z nejzaostalejších států Evropské unie, leží na řece ? a dodnes zde mnohé památky připomínají zašlou slávu této někdejší námořní velmoci. A jako by tu zašlost chtěly podpořit i stavby, které tu stojí jako svědci dob novějších. Honosně se tu tváří snad jen jedna z nejvýznamnějších ulic Avenida da Libertados, takové lisabonské lisabonské Příkopy stříknuté Pařížskou. Luxusní obchůdky a butiky se tu tísní jeden vedle druhého a střídají se s restauracemi a lisabonsky typicky nevzhledně opuštěnými tavernami. Vše na východ i na západ od tohoto devadesát metrů širokého a půldruhého kilometru dlouhého bulváru, který se táhne od ? k ?, je prastaré a oprýskané. Zvlášť tristní pohled nabízí nábřeží Atlantiku, po kterém projíždí Aerobus, jenž do centra města přiváží turisty z asi 7 kilometrů vzdáleného letiště. Jízdenka stojí 3,50 eura a platí celý den nejen v této lince, ale i ve všech dalších městských autobusech a tramvajích, provozovaných firmou ?
Jenomže Lisaboncům, nebo obecně Portugalcům nevzhled jinak úžasně barevných domů nevadí a rozhodně jim nezabránil v tom, aby si z Lisabonu neudělali živé a hlučné město. Jižanský temperament je zde cítit stejně jako ponožky dávných mořeplavců.
Na první pohled překvapí velké množství přistěhovalců z Afriky, kteří městu dodávají ráz přece jenom kosmopolitnějšího města, než na jaká je našinec zvyklý. Pravda, jako hlavní město odvěkého španělského soupeře Barcelona v tomto ohledu Lisabon rozhodně není, ale míšení různých kultur je zde znát.
Kopcovitost Lisabonu dokládá jedna z nejvýznamnějších památek, železný výtah Elevador de Santa Justa z roku 1902, který vede od ulice Santa Justa k náměstí Carmo. Navrhl ho portugalský inženýr francouzského původu Raul Mesnier de Ponsard, a nikoli o dost známější Gustav Eiffel. Je vysoký 45 metrů a měl za úkol spojit dvě sousední čtvrti, mezi nimiž je převýšení v řádech desítek metrů. Kousek od této pamětihodnosti Lisabonu, na náměstí ?, nejdůležitějším v celém městě, je konečná Aerobusu. A jen na těch několika desítkách metrů, které ujdete směrem k výtahu, narazíte za bílého dne na několik bezskrupulózních dealerů, kteří se vám patrně budou snažit prodat měkké i tvrdé drogy ? marihuanu, hašiš nebo kokain. Údajně mají kvalitní materiál z Pákistánu za dobré ceny. Nemohu posoudit, neboť jsem to na vlastní kůži nevyzkoušel, jisté ale je, že se vás tito mladíci budou snažit kontaktovat zcela bez zábran, a kdybyste nebyli v samém centru města, ale někde na periferii, bylo by na pováženou, zda raději nevzít do zaječích.
Když do Lisabonu nepřijedete o svátek nebo v neděli, můžete se během dne, ale hlavně večer těšit v centru i v přilehlých uličkách na nepřeberné množství restaurací (zaměřených spíš na turisty), barů a pivnic. Pravý život tu totiž začíná až se setměním. Zatímco přes den se Portugalci odbývají, večeři si jaksepatří užívají a ta startuje jejich zábavu, která se často, zejména v pátek a v sobotu, protáhne do pozdní noci. Pokud nezamíříte do některé z těch luxusních, což se ale týká restaurací, můžete v nich pořídit jídlo za pro Čechy přijatelné ceny. Možná si ne vždy úplně pochutnáte, a místní strava (ne že by přímo lisabonská, ale spíš regionální, z jednotlivých oblastí země) je navíc smíšená s nabídkou takzvané mezinárodní kuchyně, jíž vévodí steaky všeho druhu a hranolky jako příloha, ale žaludek zasytíte. Ostatně na to jsou Portugalci zaměření: připravují syté a vydatné pokrmy. Když si třeba objednáte Bacalhau a Braz, donesou vám míchaná vajíčka s kousky tresky. Ryba, v tomto přímořském státě, tak typická, nahrazuje u nás oblíbenou šunku a dodává směsi zcela netypickou vůni i příchuť. Některé zdroje uvádějí, že pod tímto názvem se skrývá kus tresky s úzkými hranolky, takže zjevně záleží na invenci a představivosti těch, co jídlo připravují nebo co píšou jídelní lístky. Ona vaječně-rybí směsice, kterou jsem si dal, mi aspoň dala vzpomenout na to, že jsem se ocitl v někdejší námořní velmoci. Chuť tresky byla tak pronikavá, že se to nedalo jen tak přejít? A množství oleje kromě toho dávalo tušit, že na snaze nasytit ubohého pocestného opravdu něco bude.
Budete-li ale některý z pohostinných (ale ne příliš vábných, ale o to tu přece jde!) navštívit, musíte se obrnit ležérností a flegmatismem. Hned u vchodu vás totiž může snadno zarazit hluk, který se line z lůna. Lisabonci nesedí způsobně u stolů a nehovoří s ubrousky přes ústy. Vzrušeně hovoří, gestikulují a hlasitě si sdělují názory a postřehy. Až vám najednou přijde líto, že jste se ve třetí třídě nepřidali k těm několika málo zoufalcům, kteří se zapsali do kroužku portugalštiny, abyste byli schopni pochopit aspoň něco.
Průvodci ale nemají pravdu v tom, a v trochu tím Lisaboncům a potažmo Portugalcům křivdí, že nejsou ochotni (anebo schopni) mluvit anglicky. Snad za to může onen poměrně kosmopolitní charakter města, snad snaha vnutit se do přízně turistům, ale u Atlantiku se angličtinou domluvíte mnohem lépe než třeba v Itálii nebo Francii. Pravda, přízvuk a neohrabanost jsou poněkud rozpačité, ale i to ostatně o povaze Portugalců vypovídá víc než dost.
Když už byla řeč o tom, jak levně některé položky denní potřeby našinec pořídí, je třeba připodotknout, že Portugalsko je obecně poměrně levná země. Platí to prakticky pro všechno, co zde budete potřebovat nakoupit, pokud se samozřejmě nevydáte pro suvenýry v podobě proslulých azulejos, malovaných kachlů, někde na starém lisabonském městě, nebo si nezajdete pro vuitonku na zmíněné Avenida de Libertados.
O nočním životě Lisabonců a jejich umírněném smyslu pro pořádek se přesvědčíte ráno, když uvidíte velké množství přetékajících odpadkových košů a v jejich okolí polétající obaly od všeho možného, které se už do košů nevešly. Přesto ale budete překvapeni časným probuzením, protože v sedm ráno už je pěkně živo a obyvatelé portugalské metropole snídají ? nejčastěji v některé z cukráren, nadepsaných nápisem Pasteseria. Dostanete zde nespočet druhů koláčků, ale také cukrovinek. S ohledem na ruch, který v podnicích panuje, nelze dát průvodci za pravdu v tom, že Portugalcům stačí ke snídani káva a už spěchají do práce. Rádi posedí u něčeho sladkého. Proto začínáte-li den rádi nějakými párečky, šunkou s vejci nebo slaninou, budete muset svůj zájem o slané snídaně poněkud přehodnotit.
Hromadnou dopravu v Lisabonu zajišťují autobusy, tramvaje a také metro, který je pochopitelně nejrychlejším a nejspolehlivějším způsobem přepravy. Jakmile se přiblížíte do některé z celkem dvou zón, které jsou podzemní dráhou obsluhovány, je cestování metrem pohodlné s relativně snadné ? jen je třeba pochopit orientační systém (především v přestupních stanicích) a znát konečné stanice, protože podle nich šipky navigují. Systém je tu podobný tomu, jaký známe například z Paříže a oproti Londýnu je to v Lisabonu superpřehledné.
U vstupu do metra mají turnikety, zaplacení jízdného je tedy lepší se nevyhýbat. Měl jsem štěstí, že obsluha metra, sympatická Portugalka, uměla anglicky, takže mi pomohla se zakoupením jízdenky. Naštěstí je tato věc mnohem jednodušší než v Praze, kde musejí být cizinci u vytržení z toho, jak širokou škálu jízdenek je možné zakoupit, a také levnější. Před první jízdou je třeba koupit papírovou nabíjecí kartu, která stojí 50 centů a umožňuje dobíjení libovolným množstvím jednosměrných i obousměrných jízdenek. Ty jednosměrné stojí 90 centů, obousměrné 1,20 eura.
