Kafka
Malé, bezvýznamné vítězství, ale přece jenom vítězství.
Když měla loni j. odjet do Anglie (ona po návratu vážně mluví a rozumí anglicky!!!), chtěli jsme u Wüstenrotu vypovědět její stavební spoření, takže J. jako první podepsala ve spořitelně formulář výpovědi. Pak jsme zjistili, že peníze zase tak nutně nepotřebujeme, a protože Wüstenrot nabízel zajímavý úrok, rozhodli jsme se je tam ještě nechat. Mezitím spořitelnu pohltila Moneta, j. dosáhla sladkých sedmnácti a vypovězení smlouvy se zkomplikovalo, protože od té doby musí být na formuláři i její podpis.
Protože se blíží převzetí našeho nového bytu, do kterého jsme nasměrovali vše, co zbylo po partnerském průvanu, a ještě kus hypotéky, odhodlali jsme se, abychom s původním formulářem zašli já a j. do Monety, kde jsme to chtěli jen dopodepsat a vyřídit formality. Jenže… Z centrály se ten papír vrátil (což jsem zjistil, až když jsme s J. přišli podepsat výpovědi stavebka zbylých dětí) – jednak kvůli chybějícímu čtyřčíslí v mém rodném čísle a jednak kvůli tomu, že formulář měl hlavičku Wüstenrotu, a nikoli Monety. To jednomu nadzdvihne obočí, ale po všem tom příkoří, které si na něj vymýšlí Bureš, Schillerka a jiní vyvolení, už je zvyklý na všechno a taky dost otrlý (nebo otupělý).
Nabízel jsem, že si vezmeme správný formulář, a protože j. s námi v bance nebyla, podepíšeme se já a J. před úřednicí banky, zatímco j. pošleme na úřad pro ověřený podpis, ale prý to nejde. Takže jsme se domluvili, že zkusíme podepsat formulář s hlavičkou Monety (mimochodem, asi tak na 99,9 % naprosto identický s tím wüstenrotským) a přiložit k němu ten původní, aby j. nemusela do banky znovu.
Jenže ten úřednický bič se odkudsi z centrály zase vrátil. A když mi dnes úřednice volala znovu a řekla, že musíme přijít všichni tři a v jeden den podepsat jednu výpověď už potřetí, už mi trochu trpělivost došla, zvlášť když si myslím, že pokud už není schopen fungovat stát, mohly by aspoň firmy ve 21. století pracovat trochu jinak – o dost efektivněji, navíc je kolem nás virus a tak dále. Řekl jsem jí, ať na to zapomene, že to vyřeším jinak, a zavěsil.
Už nevidím rudě, jako jsem dříve v takových situacích vídával. Ty dvě více než hodinové návštěvy v bance (a jednu podobně dlouhou ve Wüstenrotu loni na jaře) jsem bral víceméně sportovně. V bankách mají teplo, lidi se tam moc netlačí, čas tam plyne tak nějak zlehka a při tom tempu většinou stihnu udělat i nějakou práci, zatímco úředníci odcházejí k tiskárně, telefonují s dotazy na vyšší místa nebo konzultují s kolegy, protože s takovým případem se dosud zaručeně nesetkali. Zatepla jsem sedl k e-mailu, tipnul e-mail ředitele a napsal jsem:
Dobrý den, v několika předchozích týdnech jsem se snažil vypovědět smlouvu o stavebním spoření, kterou jsem před mnoha lety uzavřel ve Wüstenrotu. Když už se bijete v prsa, jak krásně umíte pohlcovat, měli byste být schopni nastavit pravidla tak, abyste zbytečně neobtěžovali klienty. Chápu, že výpověď smlouvy je něco jiného než uzavření byznysu za miliardy, o které vám nejspíš zejména jde, ale přece… Naprostá nekompetentnost a nezájem personálu a opakované trvání na tom, že se musíme do pobočky dostavit v počtu, který téměř převyšuje množství povolené nařízením vládních potentátů, když rostou počty nakažených, mi přijde opravdu jak z Kafkova románu. Kdybyste aspoň v této době netrvali na nesmyslných formalitách, dokázal bych nad lecčím přivřít své uslzené oko. Takhle mám pro vás jediný vzkaz – jděte se bodnout s celou Monetou!
Tím jsem si vylil srdce a pro tuto chvíli to považoval za vyřízené.
Přesně za 74 minut mi volá neznámé číslo. Seděl jsem za volantem, handsfree jsem neaktivoval a zrovna jsme vedli hovor s J. a m., tak jsem to nechal dozvonit. K volání jsem se dostal až v Sapě, kam jsme jeli na vietnamsko-thajský oběd. (Ty porce se nedají zlikvidovat! „Málo jíte,“ opáčil šéf bistra.) Na druhé straně generální ředitel Monety. „Napsal jste mi, ať se jdu bodnout,“ povídá, „tak jsem vám volal…“
No jo, být magor je někdy těžký úděl, ale občas to může vést k malému vítězství.
Je to poslední věc, co ještě zůstala po Partners, tak teď už snad bude opravdu definitivně klid.
