Jednou to přijít muselo

Co dělat, když půlka celodenní práce zůstane znenadání v kanceláři (ach, ta hlava, po dvou takřka probdělých bohémských nocích notně chorá!), druhá půlka čeká na korekturu a je jasné, že to ještě chvíli potrvá (všeobecné obchodní podmínky kohokoliv jsou vždycky pěkné maso), a není nikdo, kdo by ten zapomenutý soubor z náhle dalekých Hradčan poslal domů, když jeden nechce už poněkolikáté kvůli takovým banalitám otravovat sousedy, kteří mají klíče? V takovém případě se nedá dělat zhola nic – opravovat to podruhé by byl hazard s vlastním duševním zdravím, a navíc všechna ta dobrá připodotknutí, zaznamenaná na okraji dokumentu, by přišla vniveč. I nezbylo než odjet do nedalekého města, koupit jízdenku na 150 minut a pokusit se stihnout přijet zpátky dřív, než ROPID řekne švec. Když ale potom člověk čeká na každé trase metra přes pět minut, kvůli rekonstrukci eskalátorů obchází stanici a nakonec spuštěný počítač oznamuje, že se v úvodu hodlá aktualizovat, ještě je rád, že může s burany bránícími v průchodu, unavenými zaměstnanci úřadů a včasnými opilci sdílet poslední vlak. Tohle prostě jednou nastat muselo.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
29 − 5 =