Jak jsem se nestal knihkupcem

Je to už skoro 20 let, co jsem dostal nápad opravovat po českých psavcích chyby a zaregistroval doménu korektura.cz. „Byznys“ s korekturami, kterými si měla během mateřské přivydělávat moje žena, se v té době rozbíhal pomalu, ale nevadilo to, já jsem ještě několik let strávil na různě vysokých manažerských funkcích v několika firmách. Až když jsem v roce 2003 definitivně uznal, že nejsem pro práci v korporátu ani v agentuře zrozený, rozhodl jsem se postavit se na vlastní nohy a od té doby po nikom nic nechci, nic od nikoho nečekám a případné neúspěchy vyčítám jen sám sobě a za úspěchy sám sobě děkuji. Tak je tomu už hodně let a tento model zaměstnává nejen moji ženu, ale i mě a kromě nás živí i tři šikovné děti.

Každodenní práce z domova, kdy je člověk v mezích možností svým pánem, má samozřejmě svá úskalí, mezi nimiž je sebekázeň jedna z lépe zvládnutelných. A protože den za dnem je v takových podmínkách v podstatě stejný (byť si jeden víceméně pravidelně odskočí na Hradčany a potěší se návštěvou matičky stověžaté), nakonec nejednoho stejně začnou svrbět dlaně a říká si, čím by ještě tento svět obohatil. Když už musí sedět u kompjútru, proč si třeba někde nepronajmout nějaký prostor a nebýt tam v kontaktu s lidmi?

Před časem se v Řevnicích uvolnily nějaké prostory, a tak jsme přemýšleli, že bychom si jeden z nich pronajali, přesunuli své kompjútry tam, vybavili ho jako knihkupectví a radovali se z pouhopouhé skutečnosti, že jsme mezi knihami, které můžeme prodávat živým lidem, když jsou naši současní klienti převážně elektroničtí. V mezičase bychom se mohli dál věnovat tvorbě hrubého domácího produktu a užívat si kamenného obchodu, co hrdlo ráčí. Nakonec z toho sešlo, protože jsem byl tehdy až příliš pohodlný na to, abych myšlenku dokončil a zhmotnil. V Řevnicích na náměstí mezitím knihkupectví vzniklo, a i když se zdá, že se mu nevede zrovna špatně, asi to tak úplně nebude, protože ho údajně ze svého bankéřského platu dotuje manžel majitelky.

Uběhlo hodně vody a někdy loni ve mně ta myšlenka uzrála natolik, že jsem začal docela aktivně hledat nějaké volné prostory v Praze a na západ od ní, až se nakonec jeden velmi sympatický našel v Černošicích, navíc kompletně vybavený regály a umístěný v relativně prosperující oblasti, kde bydlí především mladé rodiny, jejichž hlavy jezdí vydělávat do Prahy. I nájemné nám přišlo sympatické a představa, že opečováváme svůj vlastní krámek s knihami, odkud pravidelně odbavujeme objednávky z e-shopu a kam centrálně přestěhujeme sklad, začala dávat velký smysl.

Bylo toho hodně, co bylo potřeba zařídit a dohodnout: předně nějakou lhůtu, během níž se rozhodneme, jestli do toho opravdu jdeme. Účetní záležitosti, EET, napojení pokladny na e-shop, abychom měli přehled o zásobách. Zatím jsme za drobný peníz (v porovnání s tím, co mělo přijít) pořizovali nějaké zásoby, abychom měli co nabízet. Bylo třeba vymyslet, jak knihkupectví zaměříme (důchodci, co ve čtvrti navštěvují doktory? maminky s dětmi?), jak ho pojmenujeme, jaký doplňkový sortiment budeme nabízet, jaká bude otevírací doba, zjistit, komu se platí za popelnice, jak rychlý je tam internet, kolik knížek bude potřeba naskladnit, aby obchod nevypadal prázdně a aby se tam všechny knížky vešly, … Bylo to čtrnáct intenzivních dní a vlastně nám ani moc nevadilo, že dopravní spojení k obchodu je velmi, velmi špatné. A postupně jsme se smířili i s tím, že pokud to budeme chtít dělat opravdově, končí čas svobody, protože kšeft člověka upoutá jako koule na noze bez ohledu na roční dobu nebo počasí. Řekli jsme si, že přes to všechno nám bude stačit, když provozem knihkupectví vyděláme na nájem – nic víc jsme od toho nečekali a ani nemohli.

Já jsem kromě vystudovaného žurnalisty a teoretika masové komunikace a zneuznaného spisovatele také nakladatelem. Mám za sebou stovky elektronických knih, asi desítku knih tištěných a jednu audioknihu a zejména na tu druhou a třetí kategorii můžu být myslím právem docela hrdý. Vím proto, že při zařazení knihy do knižní distribuce požadují velkoobchodníci marži 50 až 60 % ze stanovené prodejní ceny (že stejné procento chtějí i za elektronické tituly, je jiná kapitola, a že to považuji za svinstvo, je jasná věc). Nakladatelé přitom dostávají peníze až potom, co se kniha prodá (a často až s několikaměsíčním zpožděním). A až do února letošního roku jsem žil v přesvědčení, že distributoři dávají knížky knihkupcům, kteří z ceny v maloobchodě dostávají marži kolem 30 %, do komise. Jenže v okamžiku, kdy jsem měl nakročeno k tomu, abych se stal knihkupcem i já, jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil – knihkupci totiž až na drobné výjimky, které jsou ale komplikované složitostí obchodních vztahů a šířkou sortimentu, musí veškeré zásoby nakoupit za hotové. V případě malého obchůdku kdesi v Černošicích to znamenalo dát do zásob statisíce korun, ale i to jsme byli ochotni svým způsobem akceptovat. Stejné je to s jakýmkoli jiným zbožím, které jsme chtěli prodávat – papírnictvím, výtvarnými potřebami, deskovými hrami a tak dále a tak dále – a výše objednávek je navíc podmíněna minimálními odběry. Někteří distributoři nabízejí úlitbu – možnost po určité době odebírat knížky do komise. Jenže co je to začínajícímu knihkupci platné, když na startu musí regály něčím zaplnit…

Jednal jsem s mnoha lidmi. Telefon jsem během těch čtrnácti dnů prakticky neodložil a v duchu přemýšlel, jak těžké bude skloubit naši současnou práci, která nás přece jenom bude muset živit, s doplňováním zboží a sledováním novinek na českém knižním trhu. S některými z těch, se kterými jsem jednal, jsem se dokonce pohádal, když jsem vysvětloval, že být v takové situaci knižním velkoobchodníkem je vlastně docela na pohodu. Peníze, které nedostanou autoři a nakladatelé, vesele naplní chřtány (velko)obchodníků. Pak jsem na doporučení jednoho rodinného známého (a taky vydavatele, leč mnohem aktivnějšího, než jsem já) oslovil několik zajímavých nakladatelů a dohodl se s nimi na dodávkách zboží do komise. Za pár drobných desetitisíců jsme se chystali nakoupit zbytek zásob, které nebyly dostupné jinak, a 1. března, na začátek měsíce knihy, jsme byli připraveni otevřít.

Zbývalo udělat průzkum trhu, respektive místa činu. V různých časech a rozličných dnech v týdnu jsme se vydali do Černošic a pátrali po tom, kolik lidí se vlastně kolem vysněného knihkupectví pohybuje – a zjistili jsme, že jich nikdy moc není. Prodavačka v nedalekém obchodě s kuchyňskými doplňky se svěřila, že ve čtyři hodiny odpoledne má denní tržbu 360 korun, a přidala velmi cenné hodnocení Černošic jako typického satelitního městečka na dohled od Prahy, kde to moc nežije, protože lidi si většinu nákupů zařídí v Praze. Abychom vydělali na ten sympatický nájem, museli bychom při dohodnuté marži prodat čtyři knížky po třech stovkách denně včetně sobot (ale teď po přepočtu mi to vychází na ještě mnohem víc). A když přitom vezmeme v úvahu, že český člověk vybírá podle ceny, bylo třeba počítat s tím, že o přízeň budeme soutěžit s e-shopy, které nezřídka prodávají knížky s 25-, 30-, a někdy dokonce i více než 50procentní slevou z tzv. doporučené maloobchodní ceny. Smysl, který nám otevření knihkupeckého krámku dávalo, se pomalu začal vytrácet. Nerad, ale musel jsem pronajímateli zavolat, že do toho nejdeme, protože by to byla ekonomická sebevražda.

Jen o několik dní později poté, přesně 1. března, na začátek měsíce knihy, byl v Česku potvrzen první případ nakažení koronavirem. Za necelé dva týdny zavřely téměř všechny obchody včetně knihkupectví a země ustrnula v paralýze.

Jak jsem se nestal knihkupcem

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Publikoval chleboun

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář