Elegie

Když myšlenky černé jak tér napospas samy sobě kanou,
sbírám svou duši na poli ztracenou a vedví rozeklanou
a jako drahokam, co z lásky kdysi na krk jsi mi pověsila,
vzývám své vlastní výčitky pro tebe, jež jsi tak rozpustilá.

Pak s chloubou zborcenou, jež jeví se proměnlivá v čase,
upíjím těžkosti ze světa a volám s pohnutím v hlase,
že boha opouštím tak vlídně a tak beznadějně zcela,
to pro tvou příčinu, jež další ráno náhle vymizela.

A přece s odvěkou odvahou svojí nevelkou a krom toho cizí
zmítán jsem osudem a čekám, kdy ten smutek zase zmizí,
a když pak rázem kliku mosaznou rakve sevřu v dlani,
zůstávám odsouzen a nepřijat na prahu zmrtvýchvstání.

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
30 − 4 =