295 dní

Moc dobře vím, že ten čas uteče. Je to jako včera, když nám sousedka nabídla, že bude naši j. občas vozit do Prahy, aby se do školy, kam přestoupila z berounského gymplu, nemusela každý den trmácet hromadnou dopravou. Odmítla a nikdy té nabídky nevyužila, i když to pro ni znamenalo vstávat hrozně brzy a vláčet se s aktovkou plnou vědomostí, poznámek a obrázků, které si jakoby ledabyle čmárá na papíry, když je jí dlouhá chvíle, a s další taškou ukrývající její dětsky dívčí tajemství. A už dnes, jen o rok později, je v tom dalekém světě a o pár levelů výš a zase bojuje. Vím, že stejně jako v Praze už druhý nebo třetí týden organizovala družstvo na seznamováku a o pár týdnů později si pro svou bezprostřednost a zodpovědnost vysloužila přezdívku panímáma, někdy v lednu nebo možná už v prosinci začne dělat panímámu i svým anglickým spolužákům. A každé tři dny si v kalendáři odškrtneme další procento. Není to ani tři sta dnů. To je, jako by z okna dohlédl. Myslíme na tebe, naše malá j., a jsme vždycky tady.

Speak Your Mind

*