Campeones

Nemůžu se nezmínit o včerejším pozdně večerním zážitku, který byl gurmánsko-fotbalovou směsicí. Madridské Atlético vyhrálo ve středu nad Athleticem Bilbao v bukurešťském finále Evropské ligy ve fotbalu (já to nevěděl, nechal jsem si to zjistit, až když byl kolem Puerta del Sol hluk). A včera se fotbalisti vrátili domů a všichni Madriďané pompézně oslavovali – spanilá jízda mužstva za policejního doprovodu, který nerespektoval dopravní značky mluví sama za sebe.

Atlético Madrid

Nedbaje všeobecného veselí hledal jsem nějaký vhodný podnik, kde bych na večer složil hlavu a bolavé nohy a konečně zase chvíli psal. Objevil jsem madridský ráj kavárenských, pivnicových a jiných povalečů: kolem docela velkého náměstí Plaza de Santa Ana je jeden podnik vedle druhého a všechny pochopitelně nabízejí tapas, některé dokonce srozumitelně a za velmi přijatelnou cenu. Já jsem ale skončil v jedné z přiléhajících ulic, kde jsem objevil hospodu 95 TODO CORAZON. Nejdříve se na mě dívali nedůvěřivě. Začal jsem kafem a zapnul si notebook. Když doba pokročila a já jsem byl v dobrém rozmaru, požádal jsem číšníka o láhev vína. Trochu se podivil, že chci tolik, ale ostatně náš host náš bůh, jak tady ve Španělsku platí. Když už jsem se rozhlížel, co bych si k tomu dal dobrého, přistál u mě talíř patatas fritas (smažených brambor) na účet podniku.

Psalo se mi dobře a zhruba za hodinu jsem dostal další pozornost, quiche z brambor a tuňáka. Mohu vřele doporučit, protože ačkoli to nevypadalo úplně vábně (fotka je ze starého mobilu, takže tomu moc nepřidá), chutnalo to výtečně!

quiche

Nemohl jsem to nechat jen tak a další porci jsem si objednal. Šlo o jamón ibérco con cebolla caramelizadab (pyrenejskou šunku s karamelizovanou cibulí), podávanou na toustu. Šunka je tady velmi oblíbená potravina a v Madridu má několik „muzeí“ (prodejen specializovaných právě ta ni).

jamón ibérico

Zakončit jsem chtěl něčím tradičnějším, navíc jsem se chtěl ještě revanšovat, a tak jsem si objednal gulas del norte con salsa tártara (severní guláš s tatarskou omáčkou). Říkal jsem si, že když je guláš v Německu, proč by ho nemohli mít i tady, a těšil jsem se na poslední večerní porcičku. Mezitím jsem ale byl přinucen – aniž bych nějak zvlášť protestoval – oslavit s místními vítězství Altética. Skandovali jsme, skákali a ti lidi ze mě měli docela bžundu. Ale nemysleli to zle, jen jsme si vůbec nerozuměli, i když oceňovali, že zpívat umím dobře a opakovat skandování taky.

fanoušek

Číšník mezitím něco strouhal, krájel a drhnul, a když začal smažit, věděl jsem, že je zle. Hospodou se linula vůně mořské potvory. A tu jsem taky – neidentifikovatelnou – vzápětí dostal na talíři. S díky jsem odmítl, protože to by můj žaludek v pokročilou dobu nepojal.

gulas del norte

A víte co? Nakonec jsem platil jen za tu jedinou porci, kterou jsem objednal a snědl. Asi byli rádi, že jsem šel konečně domů, protože se mě asi půl hodiny po půlnoci taktně zeptali (Španělé!), jestli hodlám tu hospodu zavírat.:-)

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
2 + 13 =