Campeones
Nedbaje všeobecného veselí hledal jsem nějaký vhodný podnik, kde bych na večer složil hlavu a bolavé nohy a konečně zase chvíli psal. Objevil jsem madridský ráj kavárenských, pivnicových a jiných povalečů: kolem docela velkého náměstí Plaza de Santa Ana je jeden podnik vedle druhého a všechny pochopitelně nabízejí tapas, některé dokonce srozumitelně a za velmi přijatelnou cenu. Já jsem ale skončil v jedné z přiléhajících ulic, kde jsem objevil hospodu 95 TODO CORAZON. Nejdříve se na mě dívali nedůvěřivě. Začal jsem kafem a zapnul si notebook. Když doba pokročila a já jsem byl v dobrém rozmaru, požádal jsem číšníka o láhev vína. Trochu se podivil, že chci tolik, ale ostatně náš host náš bůh, jak tady ve Španělsku platí. Když už jsem se rozhlížel, co bych si k tomu dal dobrého, přistál u mě talíř patatas fritas (smažených brambor) na účet podniku.
Psalo se mi dobře a zhruba za hodinu jsem dostal další pozornost, quiche z brambor a tuňáka. Mohu vřele doporučit, protože ačkoli to nevypadalo úplně vábně (fotka je ze starého mobilu, takže tomu moc nepřidá), chutnalo to výtečně!
Nemohl jsem to nechat jen tak a další porci jsem si objednal. Šlo o jamón ibérco con cebolla caramelizadab (pyrenejskou šunku s karamelizovanou cibulí), podávanou na toustu. Šunka je tady velmi oblíbená potravina a v Madridu má několik „muzeí“ (prodejen specializovaných právě ta ni).
Zakončit jsem chtěl něčím tradičnějším, navíc jsem se chtěl ještě revanšovat, a tak jsem si objednal gulas del norte con salsa tártara (severní guláš s tatarskou omáčkou). Říkal jsem si, že když je guláš v Německu, proč by ho nemohli mít i tady, a těšil jsem se na poslední večerní porcičku. Mezitím jsem ale byl přinucen – aniž bych nějak zvlášť protestoval – oslavit s místními vítězství Altética. Skandovali jsme, skákali a ti lidi ze mě měli docela bžundu. Ale nemysleli to zle, jen jsme si vůbec nerozuměli, i když oceňovali, že zpívat umím dobře a opakovat skandování taky.
Číšník mezitím něco strouhal, krájel a drhnul, a když začal smažit, věděl jsem, že je zle. Hospodou se linula vůně mořské potvory. A tu jsem taky – neidentifikovatelnou – vzápětí dostal na talíři. S díky jsem odmítl, protože to by můj žaludek v pokročilou dobu nepojal.
A víte co? Nakonec jsem platil jen za tu jedinou porci, kterou jsem objednal a snědl. Asi byli rádi, že jsem šel konečně domů, protože se mě asi půl hodiny po půlnoci taktně zeptali (Španělé!), jestli hodlám tu hospodu zavírat.:-)
