Jak jsem (ne)skončil ve Frankfurtu
Já vím, že to bude znít jako „když jsem to nedostal já, tak jim to aspoň nandám perem, kterým možná vládnu“ a taky dost ukňouraně, ale ta zkušenost se nedá odestát a musím ji zaznamenat. A budiž na začátku řečeno, že mé velkopodnikání je odjakživa už navždy jedno velké pachtění. Nežijeme si špatně, ale s lidmi, kteří si umí říct o miliony, jsem si nikdy netykal a nikdy nebudu, protože jsem příliš malý a bezvýznamný hráč.
Před několika týdny mi napsal bývalý spolužák, který už roky žije v Bruselu a pomáhá českým firmám s účastí v nejrůznějších tendrech, které vypisují evropské instituce (a že jich je – tendrů i institucí!). Kdysi jsme byli v kontaktu kvůli jedné veřejné soutěži, ale všechno ztroskotalo na tom, že velikost naší rodinné a na to, aby tomu mohlo být jinak, příliš poctivé firmy, je opravdu zanedbatelná. Účast v tendrech Evropské unie totiž vždy vyžaduje, aby uchazeči svou kompetenci dokázali nikoli prací a obětavostí, ale hlavně ročními obraty, které často začínají na milionech, samozřejmě eur. Jak začínali ti, kdo se k těmto snovým penězovodům dokázali přicucnout, těžko říct…
Tentokrát tomu mohlo být jinak a onen spolužák začal zostra a napsal mi, že podle našeho webu (kterýžto jsem vypotil během svého pinožení po nocích vlastnoručně na svém starém koleně) to nevypadá, že jsme pořád malá firma a že by pro nás možná něco měl. Evropská centrální banka hledala dodavatele, který by v centrále ve Frankfurtu (nad Mohanem, aby bylo jasno) vytvářel dokumenty ve wordu, excelu a powepointu. Tuhle práci umím, a když něco neumím, jsem schopen to buď najít, zjistit, naučit se a ochočit, a mám tady v Čechách (i na Slovensku) několik zajímavých klientů, pro které ji tu více, tu méně intenzivně dělám. Jenže pochopitelně ne v objemech, aby to stačilo na obrat, který by umožňoval na ucházení se o takovou zakázku vůbec pomýšlet. A tak mě spolužák dal dohromady s jednou firmou, která už k evropským zakázkám přicucnutá je, a je tudíž schopná doložit obrat. Já jsem měl pro změnu ony zajímavé reference. Během několika dnů jsme zkompletovali nejen ukázky prací (pocházejících z mého pachtění), ale i několikastránkovou přihlášku do tendru ve dvojím vyhotovení (za každého člena účelového sdružení, což je povoleno, zvlášť) a pokusili se získat práci snů pro mě, který bych musel ve Frankfurtu čtyři roky sedět, ale i další dva lidi, na něž jsem si myslel jako na klíčové spolupracovníky, protože bylo potřeba, aby se v ústředí ECB trvale pohybovaly dvě osoby.
Ta představa zněla velmi lákavě. Čtyři roky práce přímo u zdroje, kde se tisknou peníze a kde na desetitisíce eur nehledí, a navíc práce, která se dá dělat s jednou rukou v nose a druhou víte kde (to si podle zadání opravdu myslím), by znamenaly konec pinožení a prakticky doživotní nicnedělání. V tom byrokratickém předsálí velkého světa jsme museli slíbit, že jsme fundovaní, máme dostatek zkušeností, a navíc máme k dispozici ještě asi deset lidí, kteří nám budou ve špičkách pomáhat z Prahy. Nějak jsme to splácali, i když – upřímně řečeno – v takových úřednických výzvách se musí často dost fabulovat. Tady už to lze zkrátit a rychle směřovat k závěru. Fabulovali jsme málo a do Frankfurtu se nepojede, protože „nás nevyhodnotili jako dostatečně schopné zpracovat ve wordu všechny oficiální jazyky EU vč. řečtiny“. Aby bylo jasno, nešlo o překlady, o předčítání textu nebo o jeho korektury, ale toliko o zalamování a úpravu – při dobře zvládnuté přípravě by takovou činnost zvládly dvě průměrně inteligentní jen krátce cvičené opice, protože dokumenty wordu mají tu výhodu, že se dají stylovat a šablony umožňují automatické zpracování. Proto ten příměr o jedné ruce v nose a tak dál.
Těch několika dnů docela perné práce nelituju. Jeden aspoň dostal příležitost nakouknout pod pokličku a zjistit, že peníze se dnes vydělávají opravdu jinak, než když municipálnímu klientovi poctivě účtuje odvedenou práci a hrdě odmítá vystavit fakturu jen proto, aby se vyčerpal vyčleněný rozpočet. To je poučení první, takové nepatrné a poněkud abstraktní – přisát se ke státu bude možná pro příští roky to nejrozumnější, co by šlo udělat.
Poučení druhé, možná o dost zásadnější, i když záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváme, je jiného druhu. V tomto životním obchodu šlo o nějaké dva miliony eur, možná i víc, netroufám si hádat, kolik za něj nakonec vítěz tendru dostane. Asi to časem půjde zjistit, ale nevím, jestli mě to vlastně ještě zajímá. Pokud je jedna jediná instituce Evropské unie (a že jich je!) ochotna za jednu jedinou drobnost z těch mnoha, které někde objednává, a za kterou bych klientům z domácí pracovny obyčejně účtoval asi desetinu, a přitom byl navýsost spokojen, dojat a bohat, ochotná zaplatit takové peníze, jaké sumy asi na všechny strany ze všech institucí a za různé pitomosti jdou?
A právě v tomhle místě je třeba udělat tečku za poslední větou, protože ufňukanost ze mě přímo kape. Nebýt tak ublížený, třeba bych si mohl s nějakým tím milionářem opravdu časem potykat.
