Pět dní v Londýně aneb Jak se nezbláznit (5)
Heathrow je jeden velký labyrint a na rozdíl od jiných letišť jsou tady nápisy echt anglické. Hodinové zpoždění letadla mě ale zanechalo na pochybách, jestli se nám podaří najít hotel včas, protože s blížící se půlnocí hrozilo, že se autobusy, které londýnské ulice kříží pěkně zhusta, překlopí na noční režim. Kardinální otázka zněla, jak se přesuneme z bodu A, představujícího terminál B největšího evropského vzdušného uzlu, do bodu B coby hotelu na jednom z mnoha předměstí Londýna. Aplikace, kterou mám v telefonu, a také vyhledávač na webu dopravního podniku po nás chtěly, abychom absolvovali nepěknou cestu zahrnující asi tři přestupy. Proto jsme už doma trochu kombinovali, postupně se přibližovali k hotelu a našli trasu zvící putování dvěma linkami metra a popojetí autobusem, na Londýn tedy úctyhodné optimum. Nebylo ale úplně jasné, jestli se to povede, zvlášť kvůli oné pokročilé době a taky kvůli nejistotě, proč se nám podařilo najít cestu s méně přestupy než hlavám pomazanějším. Takže když nás pak na zastávce Brixton naložil doubledecker 432, byl to svátek… (Ten na obrázku má ovšem jiné číslo, protože byl fotogeničtější.)
No a hotel, to je ještě větší labyrint než Heathrow. Po mnohaminutovém putování se dojde do bloku, který je od recepce vzdálený vzdušnou čarou tak patnáct metrů, ale nohy ušly půl kilometru. Indové v recepci nejsou žádní rekordmani v rychlosti, takže další půlhodina čekání to jistila a spát jsme šli až kolem druhé místního času.
