Za záclonou
Žába se zastavila uprostřed louky a obdivovala krásného statného býka, který se tu pásl. Sama mu nesahala ani nad kopyta, a tak mu záviděla jeho velikost. Začala se nadýmat, nafukovala se a snažila se býkovi v jeho velikosti vyrovnat. „Už jsem dost velká?“ ptala se při každém nadechnutí. „Ne, ještě ne,“ volaly na ni její žabí přítelkyně, „a nikdy nebudeš!“ A tak se ta žába nadýmala, až praskla.
Koho blud posedne tajemný až běda,
stane se posledním soustem od oběda.
A chce-li být lepším, než běžně bývá,
bude jak žába nafouklá, leč neduživá.
Pochopí to někdo?
