Vejlet do Vejle. Ejhle!
Zbytek rodiny šel do Legolandu, což já jsem s díky odmítl – a nebylo to kvůli penězům, i když tady firma Lego mimořádně názorně dokazuje, že je schopná z hravých lidí ždímat peníze bez rozdílu věku a bez ohledu na okolnosti. Rozhodl jsem se raději s čistší hlavou držet pracovní pohotovost a při té příležitosti poznat z Dánska ještě nějaký další kousek. Zaměřil jsem se na město s názvem Vejle, jednak proto, že to od Billundu bylo jen asi 30 kilometrů, a jednak kvůli zajímavé poloze na mapě: deváté největší dánské město se nachází v místě, kde se stejnojmenná řeka vlévá do stejnojmenného fjordu (trochu invence by neuškodilo, který tu do východního pobřeží Jutského poloostrova zahryzává opravdu famózní kusanec. Po přejetí poloostrova ze západu na východ to byla příležitost znovu spatřit Baltské moře, když nám teď po večerech i přes den dělá společnost moře Severní.
Dával jsem si na čas, nebylo třeba spěchat, protože Legoland zavírá až v osm večer, takže jsem se po klidné cestě, která je až dosud výjimečná v tom, že jsem chvílemi mohl jet rychlostí až 100 kilometrů v hodině (!), zajel až k samému centru a začal hledat parkoviště. To rozhodně není nic složitého — jestli ve Velje mají něčeho přehršel, jsou to dopravní značky s označením parkoviště. Na tom prvním chtěli za hodinu 15 korun (samozřejmě dánských), na druhém 22, ale nechtělo se mi pátrat po důvodech takového rozdílu a hledat něco levnějšího — důležité bylo, že když už jsem parkoval na nejdražším parkovišti ve městě, nemusel jsem se bát, že bych snad překážel někomu z domorodců, nebo musel zjišťovat, za jakých podmínek můžu někde parkovat zadarmo a tak dále. Jak se totiž ukázalo, na řadě míst je možné na omezenou dobu zaparkovat zcela bez poplatku. Snad všechna místní auta jsou za tím účelem opatřena parkovacími hodinami, ale kdybych chtěl využít tuhle možnost, musel bych na přísné oko kontrolorovo použít naše hodiny s Maxipsem Fíkem, které používáme v Řevnicích.
Usoudil jsem, že dostatečná doba budou dvě hodiny a že za tu dobu stihnu projít centrum a možná si i někde dát kafe. A jak čas utíkal a já procházel městem, čím dál víc bylo nezajímavé. Nerad bych urazil Turnovské, ale to Vejle bylo zajímavé ještě o dost míň než Turnov. Mám rád bezcílné bloumání s občasným objevením něčeho, nad čím srdce zaplesá, ale tohle bloumání k nevedlo k pražádnému cíli, natož k nějaké pamětihodnosti, která si zaslouží aspoň takové pojmenování. Po hodině a půl, když jsem objevil jen ulici s nad hlavou visícími tisíci různobarevných deštníků a fešně zastřešenou obchodní pasáž, mi to přišlo divné, a tak jsem na Wikipedii našel heslo Vejle a podíval se, kde že to vlastně jsem. Zjistil jsem, že město bývalo centrem textilního průmyslu (přezdívalo se mu dánský Manchester) a dnes je tady nejvýznamnějším průmyslem výroba žvýkaček. A že kromě 50 tisíc obyvatel tady mají nějaký kostel s vystavenou mumií z doby železné, repliku historického mlýna a rezidenční komplex B?lgen (Vlna).
Mumii jsem předem odsoudil k zapomnění a sám sobě slíbil, že až budu odjíždět, najdu si aspoň Vlnu. A když jsem pak procházel nákupní ulicí, kde se konečně objevilo něco zajímavého (dva staré dřevěné domy), najednou se na kopci nad městem zjevil mlýn. Nejprve jsem zvažoval, že ho vyfotím zdálky a vydám se zpátky k autu, abych měl kvůli svému opravdu špatnému orientačnímu smyslu rezervu na hledání auta, ale když docentka Googlová spočítala vzdálenost na 550 metrů, rozhodl jsem se mlýn dobýt a vydal se vstříc zážitkům. Pod kopcem jsem narazil na skupinu dalších fotogenických domů, a když jsem vytáhl foťák, z protějšího chodníku na mě volá (pochopitelně dánsky) nějaký člověk, zhruba 55letý. Tipoval jsem ho na čtyřprocentního spoluobčana, ale ruku do ohně za to nedám. Anglicky odpovídám, že nerozumím, když on najednou přejde silnici a ptá se (už anglicky), co fotím. Když říkám, že domy, diví se proč, když na nich není nic zajímavého. Je mi žinantní říkat mu natvrdo, že to je zatím to nejzajímavější, co jsem v tomhle městě viděl, tak se snažím ze situace nějak vybruslit a svěřuju se mu, že mířím na kopec k mlýnu. A tu mě ten pán varuje, že budu muset překonat obrovitánský vrchol, v podstatě horu odpovídající horské časovce na Tour de France, protože stoupání je asi 21 % a převýšení asi 46 metrů.
Ano, bylo to nahoře, nebylo to nic, co bych mohl doporučit obyvatelům plicního sanatoria, ale vyjít se to dalo, zvlášť když mám letos v nohách a plicích Říp, Milešovku a Sněžku. Na cestě zpátky potkávám onoho muže znovu (to už mířím na záchod v obchodním domě, abych nemusel být nervózní v autě), ale hrozně spěchám, protože čas na parkovacím místě zní neúprosně (14:35), tak na jeho „Jsi nějaký čerstvý“ odpovídám „Nikoli, mám toho dost“, aby mi složil kompliment, že to tak nevypadá. A pak už uháním k autu, ale musím to vzít oklikou, protože vzít to přímo za nosem, kde tuším, že by auto mohlo být, by se v napjaté situaci nemuselo vyplatit.
Zkrátka a dobře, na parkoviště jsem dorazil ve 14:40 a při příchodu jsem se minul s chlapíkem, co odcházel zhruba od míst, kde stálo naše auto, a fotil si parkovací lístky za skly vozidel. Tak teď přemýšlím, jestli pokuta za parkování přijde domů dřív než my a jak bude vysoká. Ale můj zdravý selský rozum říká, že kvůli pěti minutám snad nebude tak zle.
Kdo ví, jestli by přece jenom nebylo lepší jet do toho Legolandu…
