Zažitek ze včerejška: povinnost zaplatit doplatek sociálního pojištění, ze kterého začnou socialisti po volbách rozdávat plnými solidárními hrstmi na všechny strany, mě přivála na pokladnu té vydřidušské instituce. Bohužel jsem neoptimalizoval – neměl jsem čas a ani jsem to při prohrabávání velkopodnikatelských výdělků vidlemi nepokládal za produktivní, takže doplatek byl vyšší než pět tisíc. V nějakém chytrém zákoně je ale uvedeno, že pokladny sociálek můžou přijímat jen částky do pěti tisíc. Kreativní mužík v odboru pokladna se snažil mě přesvědčit, ať ho navštívím třikrát, abych mohl rozkouskovanou úlitbu flákačům zaplatit. To se mi z pochopitelných důvodů nechtělo, takže jsem mu nechal jeho pět a zbytek zaplatil na poště. A skončil u ředitele ústavu, kterému jsem chtěl naznačit, že takhle votravovat lidem život, když po nich něco chtějí, je opravdu nepěkné. Samozřejmě mi nijak nepomohl, věc je de iure daná. Ten nebohý stařík se na mě usmíval, pokyvoval hlavou a říkal, že to má za pár – je tam jen dočasně, než v Praze najdou jiného zájemce o jeho křeslo. Na oplátku jsem ho ubezpečil, že už to víckrát neudělám, abych jim platil tolik peněz.
