Den jetel
Potřeboval jsem kryt na vypínač, protože jediný, který elektrikář před časem měl, byl bílý, a my máme všechny ostatní šedé. To o té šedé jsem ale netušil, takže když jsem nakráčel do velkoobchodu na Smíchově, široko daleko nejdostupnějšího kšeftu s elektroinstalačním materiálem, s prodavačem prošel stovky metrů po pěšinkách klikatících se mezi regály s rozličnými kabely, krabičkami, spínači a relé a v závěru trochu ostýchavě a s omluvou v hlase zaplatil za bílý vypínač 40 korun, stačil jediný telefonát, abych zjistil, že tlačítka, která máme v domě, mají výhradně barvu šedou. Byl jsem jen za rohem od obchodu, takže jsem se vrátil, s ještě větší pokorou si vyzvedl nové pořadové číslo, počkal na jiného prodavače, následoval ho spletitými uličkami skladu, kde nejprve vrátil bílý vypínač, pak došel pro šedý, vrátil se do foyer, vytiskl vratku, tu mi nechal podepsat, vytiskl nový doklad a také ten mi nechal podepsat. Následně si mě převzala jeho kolegyně, ta mě usadila do židle a na mou otázku, je-li to nutné, odpověděla, že chvíli to potrvá. Pak znovu vytiskla další dva papíry, oba mi dala podepsat, já jsem doplatil šest korun a vítězoslavně odešel.
Když jsem si pak v restauraci opodál chtěl vychutnat kávu, stačil další jediný telefonát, abych zjistil, že klíč od auta v tuto chvíli není úplně přesně tam, kde by měl momentálně být, alébrž v mé kapse. Kafe jsem vypil na ex, doběhl na nádraží, vmžiku koupil jízdenku a během bleskového stíhání vlaku jsem si mohl ještě v duchu poblahopřát, že jsem nedopadl jako paní přede mnou, snažící se o totéž, byvši v podchodu sražena protijdoucími se psem.
