Z glosujícího glosovaným
Ačkoli obvykle glosuju (občas za pomoci nějaké fotky) svět kolem sebe. A dnes jsem se stal pro změnu glosovaným objektem. Syn si před Vánocemi pořídil zánět ucha, který se ozval na cestě autem do Krkonoš, takže na mně bylo v Boleslavi najít v doslova našlapaném kufru kapky. Zbytek rodiny odešel do obchoďáku a já jsem se hrdinně dal do pátrání. Jakmile jsem kufr otevřel, asi tak jedna třetina jeho obsahu, která se během cesty jala ověřovat platnost kinetických zákonitostí, se na mě okamžitě vyvalila. Jenou rukou jsem ji zachytil a druhou se snažil hrabat ve vybraném zavazadle. Vtom za sebou slyším: „Doufám, že nedopadnem takhle.“ Bylo to pochopitelně na mě a autorka toho souvětí mě upřímně litovala, že se musím takhle pasovat s vánočními nákupy. Ujistil jsem ji, že nákupy tam nejsou, že se jen přemisťujeme. Za chvíli, když už jsem se prohrabával v jiné tašce, protože v té první kouzelný medikament nebyl, ji za zády slyším znovu: „Nebude vám vadit, když si vás vyfotím na nástěnku pro chlapy, jak můžou vypadat nákupy?“ „Jestli vám nebude vadit, že si mě vyfotíte zezadu, tak klidně.“
A tak jsem byl zvěčněn a po svátcích skončím na nástěnce.
