Stav duše
vždyť osud těžký je jak smrt lidského pokolení
a mraky černé jako bota duši tíží.
Proč smát se, když pod maskou smíchu oči mám tesklivé,
když bázeň do duše pokradmu se plíží
a noční můry poletují v hlavě děsivé?
Jak šťasten být, řekni, když naději máš v hlase,
a můry zabít navždy jednou ranou,
vždyť na tlukot tvého srdce spoléhám se,
když slýchám píseň dávno obehranou
a do taktu si podupávám ledabyle.
Je moje štěstí opravdu tak černobílé?
