Stav duše

Jak smát se mám, když vpravdě do smíchu mi není,
vždyť osud těžký je jak smrt lidského pokolení
a mraky černé jako bota duši tíží.
Proč smát se, když pod maskou smíchu oči mám tesklivé,
když bázeň do duše pokradmu se plíží
a noční můry poletují v hlavě děsivé?
Jak šťasten být, řekni, když naději máš v hlase,
a můry zabít navždy jednou ranou,
vždyť na tlukot tvého srdce spoléhám se,
když slýchám píseň dávno obehranou
a do taktu si podupávám ledabyle.
Je moje štěstí opravdu tak černobílé?

Možná o tom Chleboun blognul i tady:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
3 × 19 =